Když trenéři Třince před pár týdny obránce Marka Hrabala nasadili do útoku, v extralize to způsobilo nebývalý povyk.
Pro jednoho chlapíka ze Znojma, které válí v mezinárodní EBEL, je podobné střídání postů rutina. „Do osmé třídy jsem hrával obránce. Potom jsem byl tři roky v útoku, pak dva v obraně, pak zase útok,“ líčí hokejový obojživelník Jan Lattner. „A letos to mám půl na půl.“
Na jeho univerzálnost sázejí Orli i nyní v semifinále proti Linci, stav série je zatím 2:2 na zápasy.
Zatímco boje o vysněné finále započal Lattner jako útočník, v dnešní bitvě, která začíná v 19.40 na znojemském zimáku, bude úřadovat především před domácím gólmanem. Trenér Jiří Režnar z něj opět udělal zadáka.
„Přiznám se, že jsem se vždycky líp cítil před soupeřovou bránou, kde jsem dělal nepořádek. Teď je to naopak, musím soupeře hlídat osobně a nepouštět hráče do brankoviště,“ popisuje 26letý hokejista.
Stalo se vám někdy, že jste na tyhle obranné povinnosti zapomněl?
Jo, jo, párkrát se mi to stalo. Útočné návyky v sobě mám, ale snažím se to co nejvíc eliminovat a dělat co nejméně chyb. Hlavně musím pomáhat klukům, takovými chybami dostáváte tým pod tlak.
Univerzálnost ale může být při bránění i výhoda...
To ano. Při bránění se dá předpovědět, kam útočník pojede. Znám pohyby, co dělávám já. Díky tomu se snažím bruslit co nejvíc popředu, snažím se moc necouvat a tím se dá vyvíjet na soupeřova útočníka tlak.
V sezoně jste několikrát změnil post, dělá vám to problémy?
Když trenér přijde a řekne, že půjdu do útoku, beru to jako svoji práci. Jsem hlavně rád, že hraju. Chci být prospěšný pro tým. Trochu problém je, když se to mění přímo v zápase. Jednou jsem musel v průběhu zápasu do útoku a byl to zvláštní pocit. Jsem raději, když mám čas se na to připravit.
Takže se vaše předzápasová příprava liší podle toho, kde zrovna nastoupíte?
Mám svoje rituály a připravuju se vždycky stejně. Jen jako útočník jsem víc sledoval gólmany, jaké mají pohyby, kam mám třeba střílet. Když hraju v obraně, na soupeře moc nekoukám. Tam je to jen o mně. Když budu hrát dobře, soupeř mě nemá čím překvapit.
Když vás někdo požádá, abyste se charakterizoval, označíte se za obránce, či útočníka?
Vždycky to říkám podle toho, kde zrovna hraju. Teď jsem obránce, takže se tak i cítím. (usměje se)
Ale semifinálovou sérii s Lincem jste začal v útoku.
Už základní část, nějakých patnáct dvacet zápasů, jsem dokončoval v obraně, jelikož jsme měli zraněné obránce. Začal jsem tam i play-off, když ale chtěl trenér změnu a zkusili jsme hrát na tři lajny, dal mě zase do útoku. Teď je Luboš Štach nemocný, Petr Šenkeřík má zlomený prst, tak jsem šel zase do obrany.
Znáte víc podobných univerzálů, jako jste vy?
Co si pamatuju, tak v extralize hrával Honza Klobouček. V EBEL za Salcburk zase hraje Trattnig, což býval útočník, ale teď hraje v obraně. Je ale hodně ofenzivní a moc se mu bránit nechce. (usměje se)
Vy se někdy jako obránce nemusíte krotit?
Vlastně nás trenér dal dohromady s Tondou Bořutou a dnes (včera – pozn. red.) na tréninku nás museli rozhodit, protože jsme byli strašně moc útoční. Snažím se podporovat útok a Tonda je zase ofenzivní obránce. Kolikrát jsme šli oba dopředu a za námi už nikdo nezůstával. Trenér to přehodnotil a dal k nám defenzivní obránce. I naposledy v Linci jsem se musel krotit, nemohli jsme oba vystartovat dopředu.
Nedělní zápas jste nakonec prohráli 5:7. Co udělat v pátém duelu jinak, abyste získali semifinálový mečbol?
Musíme podat stejný výkon jako ve druhém a třetím zápase. To jsme hráli zodpovědně zezadu, soupeře jsme do ničeho nepouštěli a přitom jsme viděli, že Linci trošku dochází síly. Musíme zapomenout na poslední zápas. Musíme častěji střílet, srážet se, ale zase nebláznit. Dělat to, co nás zdobilo a čím jsme ve čtvrtfinále prošli přes Dornbirn.
