Když v letní přípravě dorazil jeho tým do Litvínova, dal se Peter Pucher do řeči s domácím matadorem Jiřím Šlégrem. „Říkali jsme si: ty vole, takoví veteráni, a pořád ještě hrajeme,“ přibližuje útočník znojemských hokejistů.
V sezoně pak po očku sledoval, jak si vede další z litvínovských bardů Martin Ručinský. „Klobouk dolů před tím, co předváděl. Bral jsem to jako motivaci, že i v tomto věku se pořád dají podávat super výkony,“ přiznává Pucher.
Důkaz, že i hráči se čtyřicítkou na krku stále svedou velké věci, přidal i on sám. Ještě na podzim celá EBEL hleděla, jak kanadskému bodování mezinárodní ligy vévodí právě slovenský harcovník. „Nahlas to neřekl nikdo, ale všichni byli určitě překvapení. A já sám asi taky,“ směje se Pucher. „A lhal bych, kdybych tvrdil, že mě to netěšilo. Pohybovat se v takové konkurenci na čelních příčkách není žádná sranda.“
Konec kariéry? Ani náhodou!
Po nástupu nového roku mu začaly zářezy naskakovat o něco pomaleji. Pucher se trápil s novými bruslemi, sužovala jej viróza. I tak dokončil dlouhodobou část se 16 góly a 29 asistencemi, čímž o devět bodů překonal svůj „osobák“ v EBEL.
Na hráče, jehož věk od minulého srpna začíná čtverkou, je to mimořádný počin. „Sezona samozřejmě nebyla špatná, bodově to bylo super,“ podotýká Pucher. „Ale já bych to vyměnil za náš postup. Tak aby byli spokojení všichni, aby se majitel, sponzoři i diváci mohli hokejem bavit déle.“
Orlí let v play-off totiž znovu trval příliš krátce. Počtvrté za sebou Znojmo v mezinárodní soutěži ztroskotalo ve čtvrtfinále, jeho sezonu v neděli ukončil Klagenfurt. A Jihomoravané opět neuhráli víc než jeden zápas. „Věřili jsme si, v sezoně jsme měli dobře našlápnuto, ale play-off je nekompromisní a chyby neodpouští. Nezbývá nám než to zkusit zase za rok,“ hlásí Pucher.
„Je škoda, že jsme se zatím nepoučili. Udělali jsme chyby a soupeř byl tak zkušený, že nás potrestal. V play-off je třeba být připravený po všech stránkách a mimo jiné být trpělivý, počkat si na svou šanci. A my jsme to opět nezvládli.“
Rychlý konec potkal Orly i proto, že nemohli naplno využít své slovenské eso. Pucher kvůli nemoci odehrál v sérii jen první a poslední zápas, v obou se dokázal bodově prosadit. „Vysadil jsem antibiotika a šel jsem hrát, protože jsem chtěl klukům pomoct. Dělal jsem všechno, co šlo, ale nestačilo to. Každé vyřazení mrzí, člověk je smutný a nešťastný. O to víc, že už nemám moc času,“ připomíná mistr světa z roku 2002.
S otázkami na konec kariéry u něj však nepochodíte. „Když se nestane nic vážného, určitě končit nechci. Musím to zaklepat, ale pořád se necítím na čtyřicet,“ oznamuje Pucher.
Ostatně už zmíněný Ručinský se dokonce vrátil i do reprezentace. Nevolal slovenský kouč Vladimír Vůjtek pro změnu do Znojma? „Divím se tomu, ale ne,“ směje se Pucher. „Ale vážně: s Ručinským se nemůžu srovnávat, on má za sebou úplně jinou kariéru.“ Ovšem jedno společné mají: i ve věku hokejových „dědečků“ pořád mají co nabídnout.
