První Čech, který nastoupil v NHL za San Jose Sharks. Bývalý reprezentant. Tahoun týmu Ässät Pori. Útočník Otevřel ještě mohl na ledě dokázat velké věci. Jenže kariéru mu v 27 letech uťala náhoda. Nešťastná a krutá.
„Nebyl to nějaký surový faul. Spíš prkotina. Nějakou dobu jsem byl naštvaný sám na sebe, že jsem si za to zranění mohl sám,“ říká v prvním obsáhlejším rozhovoru po vážném úrazu páteře.
Výnos 100 tisícGolf pro dobrou věc  Současní i bývalí hokejisté se ve středu na golfovém hřišti Kunětická Hora zúčastnili dobročinné akce ve prospěch Jaroslava Otevřela. Vynesla 100 tisíc. Více. |
Utrpěl ho v zápase finské ligy mezi Pori a Jyväskylä 11. února 1996. Tehdy začala nejtěžší bitva, již kdy podstoupil. Musel se smířit s tím, že už se nikdy nesklouzne na bruslích a neobejme své nejbližší. Od prsou dolů je jeho tělo necitlivé a jeho příběh pozapomenutý.
I proto, že se odjakživa nerad producíruje. Nepřijel ani na dobročinný golfový turnaj v jeho prospěch, který ve středu na Kunětické hoře pořádal někdejší výtečný bek Jiří Vykoukal.
„Předem jsme se tak domluvili, Jirka souhlasil,“ řekl Otevřel do telefonu ve svém zlínském domě, kde o něj pečuje jeho paní Martina. „Ale stejně je od kluků super, že takové akce organizují. S řadou z nich jsem hrál, většinu znám.“
Jak poctivě sledujete hokej?
Nejvíc mě baví play-off naší extraligy. Na to se těším. Zajdeme někam na pivo s klukama a díváme se na zápas. Mistrovství světa mě tolik netáhne. Už je teplo, většinou jsme venku.
A co NHL, bere vás třeba finále Stanley Cupu?
Ne že bych se v noci díval, to ne. Ale výsledky mě zajímají. Ještě nejsem úplný hokejový analfabet.
To bych se neopovážil tvrdit. Pozorujete San Jose Sharks, klub, za který jste hrával?
Ano! Určitě. Vždycky na teletextu nebo na internetu hledám, jak hráli. V základní části se jim většinou daří, teď ještě aby zabrali v play-off.
Vaším posledním následovníkem v Sharks je Tomáš Hertl, zaujal vás svým vstupem do NHL?
Jistě. Druhá sezona se mu tolik nepovedla, ale tak to bývá. On se zase určitě chytne! Má před sebou celý hokejový život. O něj vážně nemám strach.
Jak vzpomínáte na svůj nástup do Kalifornie, do nového klubu NHL?
Přišel jsem na jeho druhou sezonu. Někdy mi připadalo, že tam mají trochu chaos. Sharks nejprve sídlili v San Francisku. Až před třetí sezonou otevřeli krásný nový stadion v San Jose, na kterém hrají dodnes. Tehdy jsme měli špatné výsledky, mužstvo nebylo dobře poskládané. Ale klub začátečnické problémy překonal a brzo se přidal ke špičce.
Vy jste v sezonách 92/93 a 93/94 patřil mezi hvězdy farmy v Kansasu, odkud vás Sharks dvakrát povolali. Jaké to bylo?
Velký zážitek. A taky velký skok. I když v IHL měla hra taky vysokou úroveň a kluci se snažili prodrat nahoru, v NHL už to byl jiný svět. Na zápasy jsme cestovali letadlem, chodili jsme na večeře a bankety. Haly byly plné, tempo bylo rychlejší.
Kluci teď odmalička sní o NHL. Jak to bylo u vás, když jste vyrůstal a dospíval v tehdejším Gottwaldově?
Taky jsme chtěli hrát v cizině. A NHL byla nejvíc. I když dlouhou dobu mě ani nenapadlo, že bych to mohl dokázat. Jednou v létě (1991) byl draft a já se v novinách dočetl, že si mě vybralo nějaké San Jose. Říkám: „Jéžišmarjá, kde to je?“ A za necelé dva roky už jsem byl tam. Životní zkušenost to byla veliká. Jazyk jsem neuměl, protože ve škole jsem se učil rusky.
Vybavíte si svůj první gól v NHL?
Už asi ne. To snad bylo ještě v Quebeku, když tam sídlili Nordiques. Ruku do ohně bych za to nedal.
Máte pravdu, 19. prosince 1993. Prohráli jste 5:7. Vy jste měl dokonce ještě asistenci.
No výborně! To se podařilo. Tak si to pamatuju dobře.
Proti vám nastoupili Sundin, Sakic, Ručinský, Kamenskij, překonal jste Gartha Snowa, současného manažera New York Islanders. S vámi byli v sestavě Michal Sýkora či Sergej Makarov.
Ano, Sharks koupili Makarova i Larionova. Předtím už toho dokázali moc, v San Jose byli spíš v hokejovém důchodu. Nechci se jich nějak dotknout. Byli pořád skvělí, ale nejlepší léta už měli za sebou.
Vás pak osud zavál do Pori. Jak jste byl spokojený ve městě na západním pobřeží Finska?
Velice! Trénoval tam Veli-Pekka Ketola, bývalý skvělý hráč, se kterým jsme si padli do oka. Dařilo se mi hokejově, měl jsem tam spoustu kamarádů. Moc se mi tam líbilo.
Otevřelova kariéraVysoký útočník Jaroslav Otevřel (nyní 46 let) pronikl do nejvyšší československé ligy v sezoně 1987/88 v dresu Gottwaldova. V létě 1992 odešel ze Zlína do zámoří, kde většinou válel za farmu San Jose Sharks v Kansasu. V NHL stihl 16 zápasů, posbíral 7 bodů (3+4), nastoupil třeba i proti Gretzkému. V týmu s ním byli též Larionov a Makarov. Poslední dva ročníky (94-96) strávil v Pori, s nímž získal ve finské lize bronz. 11. února 1996 se vedle branky nešťastně srazil s Rusem Karamnovem, utrpěl zranění páteře a ochrnul od ramen dolů. |
Zřejmě vám víc seděl i evropský styl hokeje, ne?
To v každém případě. Vždycky jsem vyznával techničtější hokej. Srážení mi moc nešlo, ve Finsku to byla úleva. Tam jsem si mohl víc pohrát s pukem.
Jak vám vyhovoval tamní způsob života?
Vadila mi jediná věc. V zimě tam člověk moc denního světla neviděl. Dopoledne jsem šel na trénink za tmy. A když jsem se chvilku zdržel na obědě, už zase byla tma. Zato v létě jsem si to užil, dlouhé dny, různé festivaly.
Nerad bych vás nějak trápil otázkami na vaši nehodu…
To nic. Ptejte se.
Vzpomínáte ještě na nešťastnou kolizi s Rusem Karamnovem?
Pár let dozadu mi to ještě blesklo hlavou, když jsem při hokeji viděl nějakou srážku. Spíš jsem byl naštvaný sám na sebe. Že jsem si za to zranění mohl sám. Teď už na to vůbec nemyslím. Beru život, jaký je. Už s tím nic neudělám.
Ona to tenkrát byla ohromná smůla, že?
Ano. Spíš prkotina. To nebyl nějaký surový faul, ani pořádný souboj. Takových srážek absolvuje hokejista za zápas několik. Seběhlo se to v jedné vteřině a už to nešlo vrátit.
Vy jste zakopl o brusli jednoho z protivníků, podklesl jste a ztratil rovnováhu, než do vás rozjetý Karamnov z boku narazil. Udělal jste nějakou chybu?
Já jsem si vyčítal, že jsem na ten náraz nebyl víc připravený. Soupeře jsem viděl. Nechtěli jsme do sebe jít. Byla to nevinná situace. Úplně hloupá.
Myslíte, že jste měl jít do střetu zpevněný?
Tak nějak bych to řekl. Jak se vždycky chodí do soubojů. Možná jsem to nějak podcenil. Já už ani nevím. Zažil jsem spoustu srážek, po kterých jsem zůstal otřesený. Ale po chvíli jsem se zvedl a odjel na střídačku. A najednou jsem se zvednout nemohl.
Zůstal jste při vědomí?
Ano. Celou dobu.
Jak vám v tu chvíli bylo?
Divně. Nemohl jsem se pohnout. Necítil jsem tělo. Ale v tu chvíli mě vůbec nenapadlo, že by to mělo být napořád.
Poranil jste si míchu mezi třetím a čtvrtým obratlem. Jak vám tahle krutá pravda postupně docházela?
V nemocnici mi to doktoři začali pomalu podávat. Že je zranění dost vážné. Že se mám smiřovat s tím, že hokej nebudu hrát určitě. Že chodit asi taky ne. Že bych snad mohl rozhýbat ruce. Ale že tomu moc nevěří. Pomalu mě na to připravovali. Zpočátku jsem tomu nechtěl věřit. Říkal jsem si, že budu hodně cvičit, hodně makat, abych se vrátil do původního stavu. Jenže nic jsem nevěděl, takže to byla bláhová představa.
Člověk v tak obtížné situaci bojuje nejen se svým tělem, ale především s vlastní myslí. Souhlasíte?
Bylo to dost těžké. Ležíte na zádech natažený na posteli několik měsíců. Máte spoustu času přemýšlet. Nebylo to moc pěkné.
Málokdo si dovede představit, co jste v té době vytrpěl. Do hlavy se vkrádají všelijaké myšlenky. Kdo nebo co vám v nejtěžších okamžicích nejvíc pomohlo?
Určitě manželka, tenkrát ještě přítelkyně. Přijela za mnou do Pori i s kamarádem. Povzbuzovali mě. Dostával jsem hodně dopisů od fanoušků. I z Česka nebo různě ze světa. Každý den za mnou chodili do nemocnice a četli mi vzkazy. Společně jsme se snažili zabít čas, než mě převezli na rehabilitaci do Helsinek. Tam už to bylo maličko veselejší. Mohl jsem vyjet ven.
Četl jsem, že vás navštívili další hokejisté Tomáš Kapusta nebo Otakar Janecký. Byla to vzpruha?
Tomáš se mnou hrál za Pori, když se mi ta nehoda přihodila. Takže u mě byl často. Pak v Helsinkách začal chodit Ota, který válel za Jokerit. Ve finské lize trénoval taky Václav Sýkora, také on se za mnou párkrát stavil.
Herec Martin Dejdar mi vyprávěl, že za vámi s Ypsilonkou byli v Helsinkách. Vzpomínáte si?
Jo, to je pravda! Celé divadlo přijelo do Helsinek. V rehabilitačním centru uspořádali nějaké představení, ani nevím, jestli to bylo vyloženě kvůli mně. Mluvili česky, anglicky. A přestože tam byli většinou finští pacienti, docela dobře rozuměli a bavili se. A taky mi hodně pomáhala naše velvyslankyně ve Finsku, paní Huňátová.
Ano, o ní jste se v minulosti zmiňoval.
Jakmile to bylo možné, přišla za mnou. Snad každý týden přijela do Pori a v Helsinkách byla pořád. Zajišťovala mi počítač, mohl jsem ho ovládat hlasem. To jsem opravdu ocenil.
Jak těžko jste snášel, že jste znenadání odkázaný na pomoc ostatních?
To víte, od osmnácti jsem se o sebe staral, bydlel jsem sám. V Americe i ve Finsku. A najednou jsem byl bezmocný. Nic jsem si nedokázal obstarat. Domluvil jsem se, ale fyzické zařízení musel obstarat někdo jiný. Bez rodiny, paní velvyslankyně a dalších blízkých lidí bych to těžko zvládal. Věřím, že to pro mě udělali rádi.
Jinak se o vás lékaři ve Finsku starali dobře?
Nemůžu si stěžovat. Chovali se ke mně skvěle. Slyšel jsem, že třeba v Kladrubech ta péče není špatná. Ale já jsem byl v Helsinkách rozhodně spokojený.
V Kladrubech se zotavoval další hokejista Tomáš Zelenka, který pět let po vás po nárazu do mantinelu rovněž utrpěl vážné zranění páteře.
Ano, když jsem viděl, co se mu stalo, taky jsem si leccos vybavil.
Znáte se?
Jednou jsme se náhodně setkali tady ve Zlíně. Trénoval sledge hokejisty, kteří měli ve Zlíně soustředění. Potkali jsme se ve městě, vyměnili jsme si telefony. Párkrát jsme se navštívili. Nějakou dobu jsme o sobě neslyšeli. Vidíte, můžu mu zavolat.
Tomáš je na vozíku, ale může hýbat rukama. Například řídí auto. Bavili jste se o zkušenostech s vašimi úrazy?
Kecali jsme jako chlapi o hokeji. Ke zraněním a lékařským věcem jsme se vůbec nevraceli. Těch jsme měli oba evidentně plné zuby.
Kromě dobrých duší se ve vaší blízkosti vyskytla jedna pochybná postava. Podnikatel Drahomír Vlachynský v roce 1997 uspořádal dobročinnou exhibici, které se zúčastnila řada hvězd. A on pak zmizel s výtěžkem, který byl určený pro vás. Co jste na to říkal?
Já se o to nezajímal. Toho člověka jsem viděl jednou v životě. Údajně utekl s penězi. Nevím, jestli nějaké vůbec vybral. Volal mi tenkrát Dominik Hašek a snažil se mi omluvit, že to tak špatně dopadlo. Já mu říkal, ať si z toho vůbec nic nedělá. Že jsem nečekal nějaké zázraky.
Jaký vlastně byl přesun z Finska domů?
Těšil jsem se do Česka, za kamarády. Domluvil jsem si rehabilitaci ve Zlíně. Nějaké ty pomůcky jsem si převezl sem. Dlouho jsem cvičil, teď už jsem to trošku omezil.
Kde jste čerpal sílu, když jste na sobě nepozoroval nějaké zásadní pokroky?
To je právě ono. Ta motivace mě opouští. Už vím, že o moc lepší už to nebude. Makáte, cvičíte, snažíte se… A výsledky se nedostavují. Od prsou dolů mám necitlivé tělo. Ale při rehabilitaci jsem viděl i závažnější případy. Můžu mluvit. Mohl jsem dopadnout i hůř.
Jste pyšný na nějaké zlepšení, kterého jste dosáhl?
Snad… Trochu jste mě zaskočil. Život se mi tenkrát obrátil naruby. První roky byly těžké. Lidi kolem mě mi je hodně usnadnili. A nač můžu být pyšný? Asi na to, že jsem si to srovnal v hlavě, co nejrychleji to šlo. Dokázal jsem se s tím vším vyrovnat. Teďka de facto žiju spokojený život. Zařídil jsem se v rámci možností co nejlíp.
Máte rodinu, přátele, město Zlín vám bezplatně pronajalo koupaliště. Co vám dělá největší radost?
Narodila se nám dcera. Zrovna o víkendu slavila Terezka třinácté narozeniny. Už je to velká holka. Ve škole je šikovná, cvičí aerobic. Je úspěšná, baví ji to.
Stále je s vámi manželka. Nemá náhodou svatozář?
Zasloužila by si ji. Pomáhá mi ze všech nejvíc. Každý den. To si zdravý člověk ani neuvědomí.
Jak vám šlape koupaliště v Loukách na kraji Zlína?
Pokud je hezké počasí a přijde dost lidí, funguje to dobře. Pomáhá mi otec. Je to rodinný podnik. Každý dělá něco. Já rozděluju úkoly.
Potřebujete, aby vám nebe požehnalo?¨
Tak! Kdyby se povedlo slunečné léto, bylo by to dobré.
Vy jste už jako hráč měl rád svůj klid. I později jste se stranil veřejnosti. Jste spíš plachý, že?
Přesně tak. Jako hokejista jsem se mezi reportéry nehnal. Po zranění jsem se nechtěl bavit ani scházet s novináři, ačkoliv mi volala spousta lidí. Chtěl jsem se soustředit na rehabilitaci. Publicita pro mě není příjemná. Ale když se koná dobročinná akce spojená s mým jménem, není problém rozhovor udělat.
