"Celý turnaj byl o mizerné koncovce - bylo to frustrující," přiznává Krejčí. "Pak už jsme se snažili zbytečně vymýšlet. V hokeji to tak bývá, že jsi jednou nahoře a jednou dole. A my zrovna při tom nároďáku byli dole," říká.
Nešťastným vystoupením v Helsinkách a v Moskvě se nehodlá příliš trápit; ve středu jej čeká extraligový duel za Pardubice v Kladně proti Rytířům Jaromíra Jágra.
"Máme jim rozhodně co vracet, v předchozím zápase nám dali doma devět gólů," připomíná Krejčí zřídkakdy vídanou přestřelku z 2. listopadu, v níž Východočeši stahovali v poslední třetině skóre z hrozivých 3:9 na konečných 6:9.
Proč se podle vás na Channel One Cupu dostavil takový výsledkový "výbuch"?
Nedali jsme góly. S Finskem jsme vedli a ve třetí třetině měla naše lajna tři čtyři vyložené šance, které jsme nedali. A prohráli jsme. S Rusy to bylo to samé; prohrávali jsme 0:1 a měli dvě jasné příležitosti, kdy jsme mohli vyrovnat. Třeba zápas s Ruskem vypadá dost špatně, protože jsme dostali šest gólů a podle toho by se řeklo, že nás přehráli na celé čáře. Nějaké šance jsme si však vytvořili; prostě to nevyšlo.
David KrejčíČeský hokejový reprezentant, narozen 28. dubna 1986 ve Šternberku. Během výluky v NHL pomáhá coby kmenový hráč Boston Bruins extraligovým Pardubicím. Dosud za ně nastoupil ve dvaadvaceti zápasech. V roce 2011 vybojoval s Bostonem Stanley Cup, když byl zároveň nejproduktivnějším hráčem play-off (12+11). Letos na jaře získal s národním týmem bronzovou medaili na mistrovství světa ve Švédsku a Finsku. |
Sestava byla přitom nabitá, nebyli jste v ní jen vy s Alešem Hemským. Že jste dali za celý turnaj jen dva góly, není samo sebou.
Já bych v tom nic nehledal. I pan Hadamczik řekl, že se nám to nepovedlo, ale nic tak hrozného se zase neděje. To se zkrátka někdy stane. Víme, že máme dobrý tým, a věřím, že kdybychom tam jeli za měsíc, když budeme mít trochu jinou formu, udělali bychom jiný výsledek.
Hovořil jste o tom, že jste v průběhu času byli z koncovky frustrovaní. Jaká byla atmosféra mimo led? Projevilo se to?
Nálada byla v pohodě, kluci byli super. Trenéři už jsou u týmu taky pár let, takže se všichni známe. V tom nebyl problém.
Jedno křídlo ve vašem útoku se měnilo každý zápas. Hráli jste s Jakubem Voráčkem, Michaelem Frolíkem a Petrem Koukalem. S kým vám to sedlo nejvíc?
Šance jsme měli ve všech utkáních. Bohužel nám to tam nepadalo, takže trenér vždycky zkusil vyměnit levé křídlo.
Teď se střetnete s Kladnem. Co očekáváte za zápas?
My jim rozhodně máme co vracet, v předchozím zápase nám dali doma devět gólů. Bude to trošku jiné, Židla (Marek Židlický) a Tlusťoch (Jiří Tlustý) už tam s nimi nehrají. Pořád sílu v ofenzivě mají, takže si musíme dát pozor v obraně a vyvarovat se nějakých zbytečných hloupostí. Musíme se tlačit do brány a snažit se dát první gól.
Cítíte větší šanci na úspěch, když už zmínění hráči z NHL za Kladno nenastupují?
Myslím, že Židla tam znamenal strašně moc. Jiný takový obránce v extralize není a i v NHL je hrozně těžko nahraditelný. Má skvělé nahrávky a dělal jim tým. Pořád tam nicméně je Pleky (Tomáš Plekanec), o kterém všichni víme, jaký je to hokejista, a samozřejmě Jarda (Jágr). Nemusíme si už sice dávat pozor na pět hráčů, pořád je nicméně nutné si hledět těchhle dvou. Bude to těžké, ale snad se nám je podaří porazit.
Na rozdíl od prvního zápasu s týmž soupeřem venku se tentokrát nehraje v O2 Aréně, ale přímo na kladenském stadionu, kde jste hrál za juniory. Bude to nostalgie?
Byla tam parádní parta, vyhráli jsme titul. Rád se tam vrátím. Strávil jsem tam jen jeden rok a od té doby jsem tam nebyl. Zase tolik lidí tam neznám, na to to bylo příliš krátké období.
V současném kladenském týmu není někdo, s kým jste se v tamější juniorce potkal?
Je tam pár hráčů, se kterými jsem byl třeba v národních týmech, ale více jak polovinu týmu neznám.
V Pardubicích jste byli s Alešem Hemským a Jakubem Kindlem hlavně na začátku angažmá hodně mediálně žádaní a zájem o autogramy z řad fanoušků trvá pořád. Můžete to srovnat s Bostonem, kde v NHL působíte? Nemáte tam, vzhledem k tomu, že je tam špičkových hokejistů celá řada, větší klid?
Tam je úplně jedno, jestli hrajete v první nebo čtvrté lajně, podepisuje každý. Fanoušků je víc, tréninková hala je vždycky z půlky zaplněná. Je tam odhadem tak dvě stě, tři sta lidí. Potom aspoň stovka lidí čeká venku na parkovišti. Podepisování je hodně.
A v Česku?
Tady to je jiné, protože ti fanoušci jsou Češi. Mají šanci získat náš podpis možná jednou za život; bůhví, jestli se sem do extraligy ještě někdy vrátíme. Je to příjemné, podepisovat se tady malým klukům, kteří se na nás chodí dívat na tréninky a na zápasy a fandí nám. Máme dobrý pocit, že jim tím podpisem můžeme něco vrátit. Musíme si z výluky vytáhnout ta pozitiva, je to možnost ukázat se doma. Třeba i ty malé děti něco odkoukají a bude to pro ně přínosem.
