Spoluhráčům radí, jak správně jíst, aby vydrželi pekelnou zátěž. V hospodě hokejisty Martina Chabady ale na jídelníčku ovesné vločky ani müsli nenajdete. "Tam se snažíme dělat prasárny. Třeba koleno a podobné pochutiny, aby za námi lidi rádi chodili," směje se 36letý hráč, jenž si zahrál ve Spartě, ve Švédsku, v Americe, v KHL i za národní tým.
Už to vypadalo, že ze slavného hokejisty bude hospodský. Ale Chabadovi rok bez hokejky chyběl. Naštěstí pro prvoligové Litoměřice, jimiž se nechal zlákat ke comebacku. "Stýskalo se mi po hokeji. Oslovil mě Petr Přikryl (generální manažer), jestli bych si nechtěl ještě zahrát. Zdraví slouží, tak proč ne?"
Proč jste rok nehrál?
Neměl jsem žádný zdravotní problém, prostě se mi už nechtělo cestovat, chtěl jsem být doma. Žádná rozumná nabídka se mi neobjevila, tak jsem si říkal, že se na to vykašlu. Otevřel jsem si hokejovou školu, rozjel podnikání. Máme restauraci a zimní stadion v pronájmu, takže tyhle věci jsou na starosti taky, ale teď se budu soustředit na hokej. Dá se to skloubit, je to rozjeté. První liga se hraje dvakrát týdně, prostoru bude dost.
Prý jste ale v hospodě někdy pomáhal až do dvou do rána.
To bylo na začátku, když jsme ji přestavovali. Perný měsíc. To jsme tam i spali. Teď už to běží, ale potřebujeme samozřejmě pořád zkvalitňovat služby.
Vařil jste ve své restauraci? Nebo roznášel pivo?
Vařit neumím, ale pingloval jsem. Ale jen tak pro zábavu, dvě tři hodinky. Je to opravdu šichta, když máte plnou hospodu. Není to legrace. Obdivuju ty lidi, že na tom place vydrží 12 hodin.
Co na to štamgasti, že jim nosí pivo hokejista, který procestoval svět?
Hlavně na mě houkali a honili mě, že jsem pomalej (smích). Měli takový kecy, prostě si dělali ze mě legrácky.
Rok bez hokejeMartin Chabada, 36 let. Od deseti let byl ve Spartě, zahrál si ve Švédsku, zkusil i ruskou Kontinentální ligu, v letech 2002-03 pobýval v organizaci New York Islanders, naposledy byl ve švýcarském Bielu. Za český národní tým odehrál 16 utkání. K hokeji se vrací po roční pauze. |
Musel jste jim vyprávět o svých zahraničních štacích?
Občas se zeptali. Mám výborný vzpomínky na Švédsko, ale i na Poprad. I když tam byly finanční problémy, ale hokej není jen o penězích, byla tam skvělá parta. A pak vzpomínám hodně na Spartu, kde jsem byl od deseti let. To je pro mě srdeční záležitost.
A v které zemi se vám líbilo?
Amerika, tam je každý zodpovědný sám za sebe, Švédsko, to je zase socialismus. U nás je to něco mezi. Ve Švédsku jsou obrovské daně, ale máte to zpátky. Nemocnice, školy, silnice, všechno funguje, jak má. To mi tady u nás v Česku trochu chybí.
Litoměřice spolupracují se Spartou, nemůže to být šance pro vás, že byste se tam ještě ukázal?
Sparta má kvalitní kádr, mají přislíbenou pomoc ze Lva, bude asi těžké dostat se tam. Ale člověk nikdy neví, přijde nějaké zranění, víte, jak to je. Tak v listopadu se ukáže.
Sparta má každý rok vysoké ambice, ale titul už dlouho nezískala. Čím to je?
Je to tam specifické. Kamkoliv Sparta přijede, všichni proti ní jedou na 100 procent. A nemyslím, že proti všem ostatním je to stejné. Když přijede Sparta na Moravu, všichni ji chtějí porazit, ať to stojí, co to stojí. Sparta má zvuk a bude ho mít vždy.
Máte představu, jaká bude první liga?
Je to 15 let, co jsem to hrál naposledy v Brně. Ale velký rozdíl vidím v tréninkové morálce. Tenkrát se skoro netrénovalo v první národní, teď jsou ti kluci v zápřahu - až 4 fáze denně. Velký skok dopředu.
Co na tuhle zátěž říká vaše tělo po roční pauze?
První týden nebyl tak špatný, tento je horší. Blbě se vstává, ale člověk to musí překousnout. Věděl jsem, že první měsíc pro mě bude těžký, protože rok pauzy je rok pauzy. Ale snad se do toho dostanu. Chyběl mi už takový ten adrenalin. Byl jsem si párkrát zahrát, ale s amatéry, tohle je něco jiného. Zápas je zápas. Hlavně, že zatím slouží zdraví. Akorát všechno bolí.
Jste připravený na to, že tu na vás budou hodně spoléhat?
Ale je tu spousta dobrých hráčů, hodně mladých, velká síla. Ještě budou další přicházet, určitě to nebude stát jen na mně.
A nebudete mít problémy hrát "jen" první ligu, po tom, co všechno máte za sebou?
Ono se to posunulo. Teď už je to profesionální věc, tenkrát před 15 lety to byla taková hobby liga. Teď ti kluci makají, snaží se, chtějí jít nahoru. Zatím mě to baví, uvidíme, až přijdou zápasy, jak budou rozhodčí pískat, jestli to bude džungle, nebo to má stejná pravidla jako extraliga. Sám pořádně nevím, co čekat.
Co říkáte na své nové litoměřické spoluhráče?
Spousta kluků je ze Sparty, hodně jich znám, je to jen na nich, musí se ukázat.
Jste na ně přísný? Když to někdo fláká, sjedete ho?
Samozřejmě jim občas něco řeknu, ale jsou tady od toho jiní. Máme trenéry. Kluci ale třeba občas přijdou sami, co a jak mají dělat. Jak mají jíst, tak jim poradím. My jsme taky chodili za starými okoukávat, jak to dělají.
Co jim poradíte, když se vás zeptají, co mají jíst?
Radím jim hlavně počet jídel, složení. Třeba malý Kuba Kolář, tedy on už není malý, ale já ho znám od doby, kdy mu bylo asi 10 let. On špatně jedl, druhou fázi tréninku už nemohl, protože tělo nefunguje. Jí třikrát čtyřikrát denně, což je hrozně málo na zátěž, co tady je.
Kolikrát denně by měl hráč jíst?
Šestkrát i sedmkrát. Zvlášť v této zátěži. Ráno přijdeme, máme jednu fázi na suchu, pak se jde na led. Mezitím by měl něco jíst, pak po tréninku, svačina před dalším. Furt by tělo mělo mít nějaký přísun energie. Aby mohlo pracovat.
A co by měl mít špičkový hokejista na jídelníčku?
Kuba, který má 3 procenta tuku, může jíst všechno. U mě je to už jiné. On potřebuje sacharidy, vločky ráno, ovoce, salát, večer ještě ovoce. Když jsem byl ve Švédsku, v deset v půl jedenácté jsme dostávali plnou misku ovesných vloček, abychom měli sílu na další den. Tady chybí tahle osvěta, jak jíst, kolikrát denně, při jaké zátěži.
Zpátky k Litoměřicím. Jaké budou mít letos ambice?
My jsme se s Petrem Přikrylem domluvili, že postoupíme. Dělám si legraci, ale chceme hrát špičku. Kádr na to je. Gólmana máme, to je důležité.
Takže můžete jít až do finále?
Tak daleko nekoukám. Když budeme do první čtyřky, tak to bude super.
