"No, asi už jsem starej, co...?" pousmál se před odjezdem do hor.
"Starej?" Kdepak, sám pocity o životních meznících, se kterými se chlap občas těžko srovnává, rozprášil.
"Cítím se v pohodě. Starám se o sebe, chodím cvičit a tělo nebolí. Takže čtyřicítku beru jen jako jiné číslo," popisoval Špaček, bývalý obránce, který ještě v minulé sezoně šokoval velkým návratem na led a ve finále proti Zlínu pomohl Plzni vydobýt historický titul.
Teď je členem trenérského týmu, v klubu se stará hlavně o mladé beky. "Žádný další comeback už nehrozí. Ani náhodou," dušoval se, když v rozhovoru vzpomínal na skvělou hokejovou kariéru.
Jaroslav Špaček* 11. února 1974, Rokycany Kariéra: Plzeň (1992-97), Färjestadt (1997-98), Florida Panthers+New Haven Beast/AHL (1998-2000), Chicago Blackhawks (2000-02 a 2005-06), Columbus Blue Jackets (2002-04), Edmonton Oilers (2006), Buffalo Sabres (2006-09), Montreal Canadiens (2009-11), Carolina Hurricanes (2011-12), Škoda Plzeň (2012-13), v době výluky NHL (2004-05) Plzeň a Slavia Praha Reprezentace: 118 zápasů/8 gólů Největší úspěchy: olympijský vítěz, trojnásobný mistr světa, vítěz švédské ligy 1998, OH: 1998 (Nagano) zlato, 2006 (Turín) bronz, MS: 1999 (Norsko), 2001 (Německo) a 2005 (Rakousko) zlato Rodina: ženatý, manželka Lenka, synové David a Jacob Ostatní: celkem se zúčastnil tří olympiád, šesti světových šampionátů a jednoho Světového poháru, naposledy reprezentoval na OH 2006 v Turíně. Draftován v roce 1998 Floridou jako 117. v pořadí; v základní části NHL odehrál během 13 sezon 880 zápasů, v nichž zaznamenal 82 gólů a 273 asistencí (v play off 4+14 v 61 utkáních), v extralize má bilanci 27 branek a 77 přihrávek v 243 utkáních. V současné době pracuje u extraligové Plzně, kde dohlíží na obránce. Je dobrým golfistou (nejlepší handicap 4,5), rád si zahraje i poker. |
Vážně vás tělo pořád poslouchá? Leckdo ve vašem věku už si na zdraví začíná stěžovat...
Jen ráno po zápasech starých pánů v Plzni je to horší. Ona ta hodina na ledě totiž vůbec není o starých pánech. Divili byste se. Tam jsou souboje, které nejsou ani v extralize, je to pěkně vyhecované (smích). Ale je fajn jít se pravidelně pořádně zpotit ve výstroji a popovídat si s lidmi, co se známe.
Plánujete velké oslavy?
Teď na horách v Itálii budu týden v klidu jen se ženou a dětmi, tam to oslavím s těmi nejbližšími. Širší rodina se sejde ke konci února. Ale co na mě chystají, to vůbec netuším.
Pár dnů před vámi oslavil čtyřicítku i další obránce Jiří Hanzlík, který v Plzni kroutí poslední sezonu. A váš parťák, se kterým jste začínal jako kluk v Rokycanech. Chystáte něco společného?
Jasně, už to s Hanzelkou připravujeme. Pozveme kluky z Plzně a sejdeme se i s kamarády z Rokycan, se kterými jsme dřív hrávali.
Nechystáte překvapení i pro fanoušky? Neobjevíte se v play-off zase na ledě jako před rokem?
To teda ne. Chtěli mě zase na soupisku napsat, ale jasně jsem to odmítl. V žádném případě. Takže jestli tam figuruju, museli to podepsat za mě (smích).
Vážně vám hokej nechybí? Ani to loňské finále proti Zlínu, kdy jste odehrál tři zápasy, vám nevrátilo chuť?
Vůbec. Ani loni mi aktivní hokej nescházel, jenže ve finále jsme se dostali v obraně do takových starostí, že nebylo zbytí. Ale jinak pořád platí, že hraní mě už přestalo bavit.
Vraťme se tedy na začátek. Rokycany a vám je šest let...
V první třídě, to jsme ještě bydleli v Hrádku, přišli do školy z Rokycan a dělali nábor na hokej. Doma se to moc nelíbilo, celá rodina hrála ping-pong, hokej nikdo. Hlavně maminka byla proti. Ale pak jsme dostali byt, z 1+1 v Hrádku jsme se stěhovali do velkého 4+1 v Rokycanech. A já tam naskočil do základny. Zpočátku jsem ani moc neuměl bruslit, patřil jsem tam mezi začátečníky. Ale rychle se to zlomilo, od třetí třídy spustili v Rokycanech hokejovou školu a trenér Karel Vodička nás pak táhl až do dorostu.
Jaroslav Špaček v dresu hokejové Plzně.
To už jste, předpokládám, i rodiče zlomil vášní pro hokej.
Parta byla fantastická. Jak hráčů, tak rodičů. Říkali si "Béčko" a jezdili s námi na všechny zápasy, se vším pomáhali. Měli jsem úspěchy, dvakrát jsme přivezli medaili z mistrovství republiky, v šestce a v osmičce. Plzeň? Tu jsme tenkrát poráželi úplně v klidu (úsměv).
Kolik z vás to dotáhlo do ligy?
Jirka Hanzlík, Petr Šindelář, Miloš Kajer, který pak hrál na Kladně s Petrem Svobodou. Tak čtyři pět hráčů nás čuchlo k profesionálnímu hokeji.
Vy jste zamířil do Plzně po stříbrné sezoně 1991/92. Chodil jste se dívat na finále s Trenčínem?
Jasně. Byl jsem v hledišti i při tom semifinále s Vítkovicemi, kdy hořel stadion. Pak v létě šli do Plzně Hanzelka s Peťou Šindelářem. Já se připojil až později, naskočil jsem někdy v listopadu. Na první zápas si už nepamatuju. Ale vím, že jsem jich odehrál třináct a pak mi v Budějovicích, tuším Karel Soudek, zlomil hokejkou ruku.
V Plzni jste zůstal pět sezon, pak přišla možnost odejít do Färjastadtu. Údajně vám tehdy plzeňské vedení finančně dorovnalo nabídku ze Švédska. Zaváhal jste?
To bych trošku upravil. Už rok předtím, kdy jsem se dostal do nároďáku, jsem tady chtěl přidat peníze. Ale nedostal jsem navíc nic. Říkal jsem si, dobrá, uvidíme po sezoně. Tehdy mě po předposledním kole tahali i do Třince. Po zápase si mě tam vytáhli pan Chrenek s Lojzou Hadamczikem. Úplně to vidím, jak mi dávali igelitku a v ní bylo 800 tisíc! V životě jsem tolik peněz neviděl! A ať jim to podepíšu. Odmítl jsem s tím, že se případně ozvu. Ale to už jsem měl za sebou setkání s Hakanem Loobem, který mě začal lákat do Färjastadtu. Pak přišla i konkrétní nabídka. V rozhodování mi v Plzni pomohli Jirka Kučera s Radkem Kampfem. Říkali - když tu šanci máš, jdi, vrátit se můžeš vždycky. Bylo mi třiadvacet, vyhrál jsem bodování obránců. Je pravda, že Luboš Koželuh (tehdejší manažer Plzně) pak přišel, že mi dorovnávají nabídku ze Švédska, k tomu byt 3+1. Ale to už jsem byl rozhodnutý, že půjdu.
Jaroslav Špaček coby bek Caroliny v NHL.
Takže kdyby vám tu sezonu předtím něco přihodili...?
Kdo ví. Třeba kdybych dostal 20 tisíc navrch, zůstal jsem v Plzni ještě další tři roky...
Jak vás přijali ve Švédsku?
Nebylo to jednoduché. Přítelkyně tady ukončila práci, rodičům se to moc nelíbilo. V začátcích jsme tápali, v ruce švédsko-anglický slovník, stejně jsme z obchodu místo slaného nosili sladké, učili se vařit.
A hokej na severu?
Färjestadt sezonu předtím vyhrál titul. Já přišel jako cizinec, což znamená s lepší smlouvou. Dívali se skrz prsty. Hodně mi pomohl Rus Sergej Fokin, ve Švédsku byl dlouho a získal tam pak i občanství. A přihlásila se česká rodina, která tam žila od roku 1968. Bylo na koho se obrátit. A herně se mi naštěstí dařilo, byl jsem v první lajně, okolo samí reprezentanti. Pak už mě pozvali i na party. Zajímavou...
Povídejte.
Vzal jsem lahev becherovky a tu dal hostiteli. Jenže pak jsem seděl a neměl co pít. Pochopil jsem, že tam si každý nosí svoje pití. Brzy jsem uspořádal party u nás, nakoupil české pivo a tam jim ukázal, že v Čechách se nic nenosí a lednice je připravená.
Jaroslav Špaček (nahoře vpravo) se zlatou olympijskou medailí na hrách v Naganu.
V NHL, kam jste odešel po sezoně na severu a po zlatém Naganu, byl ten boj o důvěru ještě těžší?
Evropan tam musel být o třetinu lepší než Američan nebo Kanaďan. Teď už je to trochu jiné, hráčů z Evropy je tam víc než tehdy. Ale musíte vydržet. Oni vás na začátku zkouší, chtějí zjistit, co vydržíte. Farma, první tým, zase farma... Třeba Jirka Hudler to vydržel čtyři roky, ale zvládl to a vyplatilo se mu to. Roman Červenka je jiný. Byl tam rok a vadilo mu, že nehraje, to ani nešel na farmu. Každý si musí srovnat, jestli je pro vás NHL vrchol.
Vy jste tam zvládl i s play-off 941 zápasů. Nemrzí vás ta tisícovka?
Trošku ano. Nebýt spousty zranění, tak jsem ji v klidu měl. Hlavně v Montrealu to naskakovalo, tam jsem byl mimo třeba tři měsíce. Další věc je, že do NHL jsem šel až ve 24 letech. Když jsem se rozhodoval, zda skončit, na tisícovku jsem myslel. Ale bylo jasné, že bych musel vydržet ještě dvě sezony. A to už bych nedal...
Máte zlato z olympiády, tři z mistrovství světa, jen Stanley Cup schází. Nejblíž jste byl s Edmontonem v roce 2006, často si vzpomenete?
Já sezonu začal v Chicagu, ale tam byl hodně mladý mančaft, bylo jasné, že budeme mimo play-off. Edmonton byl na hraně, byli tam Radek Dvořák, Aleš Hemský a v lednu mě tam vyměnili. Byl to skvělý tým. I když jsme pak v play-off šli na Detroit, který kraloval základní části, věřili jsme si. Město žilo hokejem, něco neuvěřitelného.
Špačkova čísla1+3 tolik nejcennějších zlatých medailí má ve sbírce. Slavil na zimních hrách v Naganu 1998 a třech mistrovstvích světa (1999, 2001, 2005). 941 utkání i s play-off odehrál v zámořské NHL. Vstřelil 86 branek, přidal 287 asistencí. V nejslavnější soutěži prošel celkem sedmi kluby. 243 utkání odehrál v nejvyšší domácí soutěži. Poslední tři ve finále uplynulé sezony proti Zlínu, kdy se úspěšně vrátil na led. A připsal si jednu asistenci. 2 syny vychovává s manželkou Lenkou. Starší David se narodil při jeho angažmá v Columbusu, mladší se jmenuje Jacob. Oba už hrají hokej. |
Došli jste až do finále, jenže sedmý zápas s Carolinou přinesl zklamání.
A jejich vítězný gól dal Franta Kabelka, když já seděl na trestné lavici (povzdychne si). To jsou věci, kdy vám není do zpěvu... My tam první finále ještě v polovině zápasu vedli 3:0, jenže oni to ještě otočili. Tam byl klíč. I ten sedmý duel jsme byli lepší, měli snad deset gólovek, ale je neskutečně podržel brankář Ward. Tak to bývá. K úspěchu potřebujete, aby všechno sedlo - forma, zdraví, štěstí.
Aspoň, že na úplném konci kariéry jste se dočkal titulu s Plzní...
Zrovna nedávno mi volal táta, že narazil na článek z doby, kdy jsem v Plzni začínal. Do novin jsem říkal, že mým snem je vyhrát titul. Táta povídá: Vidíš, stačilo si počkat dvacet let, a máš ho! (úsměv)
Máte svou kroniku?
To ne, ale rodiče mi vystřihovali články, když jsem ještě začínal v Plzni. A doma jsem si vybudoval bar, takovou Síň trofejí. Mám tam medaile, zarámované dresy z mistrovství světa, plakáty. Vedle je volné místo. Oba synové už hrají hokej, tak snad je to na jejich úspěchy a medaile.
Vozíte je na tréninky?
Právě teď začal i ten mladší, takže je to pěkný blázinec. Ze zimáku odejdu ve dvě a začnu se věnovat klukům. Ale tohle jsou příjemné starosti.
I vy jste v Plzni součástí trenérského týmu, rozebíráte hru obránců. Tahle práce vás naplňuje nejvíc?
Víc než loni. Letos jsem s klukama už od srpna, vidím ten vývoj, kterým mančaft prochází. Mám obrovskou radost, jaký pokrok mladí beci udělali. Kuba Jeřábek už je oporou, Vojta Mozík se posunul do role stabilního hráče. U Dominika Boháče je vidět obrovský pokrok, Michal Moravčík vyplul z ničeho a chytl se výborně. Jen škoda, že se zraněními pořád laboruje Dan Růžička. Ale budoucnost vidím dobře.
Až začne play-off, kam má Plzeň našlápnuto, zase doplníte trenérský tým i přímo na střídačce?
Ono taky záleží, jestli mě tam kolegové budou chtít (úsměv). Pár lidí už mě na střídačku tahá teď, ale to by nemělo smysl. Sezona ještě nemá takové grády. Ale po olympijské pauze zbývá už jen pět zápasů základní části, tak se ten čas asi blíží.
Rozběhla se olympiáda, i vy jste zmínil Jiřího Hudlera, o jehož nominaci se dlouze diskutovalo. Co podle vás, měl jet do Soči?
V tom se nechci vrtat. Formu má bezesporu fantastickou, ale trenér musí vědět, jak chce tým poskládat, kdo v něm má jakou roli. A vybrat ta jména je strašně těžké.
