Hrál na pěti mistrovstvích světa. Z Vídně 1996, Lillehammeru 1999 a Hannoveru 2001 se vracel se zlatou, z Helsinek 1997 s bronzovou medailí. Přesto se hokejový útočník Viktor Ujčík při zmínce o národním týmu jen lehce usměje a povzdechne: "To už je pravěk."
Jihlavský rodák, kterého pro světový hokej vychovala místní Dukla, v reprezentaci debutoval v roce 1995. "Bylo to určitě super období. Začínal jsem pod panem Bukačem a byl z toho úplně vykulený. Soupeři nás přehrávali, byli lepší," vzpomíná.
"My jsme se dávali do kupy. Parta kluků, která jezdila pohromadě skoro na všechny srazy. A najednou jsme se těm týmům začali vyrovnávat, začali jsme je porážet. A užívali jsme si to," líčí.
Ujčík o nabídce z MontrealuJsou luxusní nabídky, které - v případě, že je odmítnete - už nikdy nedostanete. Své o tom může vyprávět hokejový útočník Viktor Ujčík. Trojnásobného mistra světa v roce 2001 do svých řad lákal nejúspěšnější tým historie NHL, slavný celek Montreal Canadiens. A po jihlavském odchovanci mocně toužil. "Bylo vidět, že měli opravdu zájem. Dávali mi jednocestnou smlouvu," prozradil Ujčík. Ten se přesto rozhodl zůstat v Česku. Důvod? Vděčnost pražské Slavii a trenéru Vladimíru Růžičkovi. "Zachoval jsem se podle svého vědomí a svědomí. Slavie si mě předtím vzala z Třince, kde se mi moc nedařilo," vzpomíná na extraligový ročník 2000 - 2001, ve kterém v dresu Ocelářů v 31 zápasech udělal 20 bodů (8+12). "Ve Slavce se to otočilo," připomněl 18 bodů (9+9) v 19 zbylých utkáních základní části a dalších 16 bodů (8+8) v 11 utkáních play-off. "Dostal jsem se na mistrovství světa a vyhráli jsme titul," popisuje zachráněnou sezonu. "Slavii hrozně záleželo na tom, abych zůstal. Kvůli sponzorům i kvůli lidem. A já jí dal přednost před zkouškou jít do Montrealu," popisuje tehdy 29letý hokejista. "Cítil jsem to jako morální povinnost. Že to Slavii a Vláďovi Růžičkovi musím vrátit." A tak odmítl i vylepšenou nabídku. "Abych Montreal nemusel odříct naplno, tak jsem si řekl o ještě více peněz. To jsme si říkali, že už mi nedají. Do dvou dní přišla odpověď: ok, dáváme to," vzpomíná s úsměvem. "Přesto jsem musel říct, že ne." S rozhodnutím nehnul ani jeho agent. "Ptal se mě, jestli je mi jasné, že si definitivně zabouchnu dveře do NHL," líčí. A přiznává, že zřejmě šlo o osudovou chybu. "Měl jsem se rozhodnout jinak, měl jsem být větší sobec a NHL zkusit," mrzí ho. "Ale teď, když už s tím nic nenadělám, to nemusím řešit," dodal. |
Byla základem následujících úspěchů české reprezentace, která v letech 1999 - 2001 zkompletovala zlatý hattrick, právě sehraná parta? "Je to jedna z podmínek, ale určitě není rozhodující," tvrdí Ujčík. "Parta může být super, ale výsledky to přinést nemusí. Je to spíš o té klice. Bez toho to nejde," připouští, že je to otázka štěstí.
"Mistrovství světa je krátkodobá záležitost. Když člověk při těch čtrnácti dnech nemá kliku a formu, dobrý výsledek nikdy neudělá," má jasno se šesti góly nejlepší střelec českého týmu na šampionátu v Německu 1999. "Musí se podařit dát gól v pravý okamžik, gólman vás v pravý okamžik podržet," pokračuje. "Jsou tam vždy minimálně další tři čtyři týmy, které jsou na stejné úrovni jako vy. A my někdy porazili i ty, kteří byli papírově lepší," uznal.
Zatímco na světových šampionátech se Ujčíkovi dařilo - v reprezentaci ve 165 utkáních vstřelil 55 branek, na olympijské hry se nikdy nepodíval. Chyběl tak i při největším úspěchu českého týmu. Před zlatým Naganem, v únoru 1998, skončil jen v roli náhradníka.
"Jestli mě to mrzí? Řeknu to takhle: člověk s tím nic nenadělá," krčí rameny Ujčík. "Určitě bych si tam rád zahrál, měl jsem k tomu blízko. Ale konečnou nominaci vždycky dělá trenér, který chce mít nějaké typy hráčů. A mě si nevybral. Tím je to uzavřené," říká vyrovnaně.
Částečně připouští, že tehdejší kouč národního týmu Ivan Hlinka se zřejmě rozhodl správně. "Hráli tam top hokejisti, kteří v té době v České republice byli. A uspěli."
Smůlu si historicky třetí nejlepší střelec nejvyšší domácí soutěže do sytosti užil také v extralize. Hned třikrát si zahrál finále (s Třincem 1998, s Vítkovicemi 2010 a 2011), třikrát získal bronz (s Třincem 1999, se Spartou 2003 a 2004). Titul si však připsal pouze jednou - v roce 1991 s Jihlavou. Tehdy byl však začínajícím mladíčkem a do bojů na ledě zasáhl jen minimálně. "Hlavně jsem působil v Táboře, za Duklu jsem odehrál pár zápasů. Týmu jsem držel palce spíš na dálku," vzpomíná Ujčík.
To při zmiňovaných angažmá na severu Moravy už byl klíčovou oporou mužstva. "Samozřejmě bych hrozně rád během své kariéry ten pohár nad hlavu zvedl," přiznává Ujčík. "Ale bohužel. Někdo to vyhraje, někdo ne. A zrovna mně se to nepovedlo."
Díky třem finálovým účastem by se dalo říct, že měl Ujčík ke splnění svého snu blízko. Zároveň však i hodně daleko - ve třech sériích dokázal jeho tým uhrát jediné vítězství. V roce 1998 Třinec podlehl suverénnímu Vsetínu 0:3 na zápasy (1:5, 1:4, 1:3), v roce 2010 Vítkovice Pardubicím 0:4 na zápasy (1:5, 0:1, 2:5, 2:3 po prodloužení) a o rok později rivalovi z Třince 1:4 (2:5, 0:2, 1:4, 5:4 na nájezdy, 1:5).
"V Ostravě jsem byl hrozně spokojený. Myslím, že jsme tam udělali dobrý výsledek," vzpomíná Ujčík na zatím poslední angažmá. "Já jsem hrozně moc chtěl pro Ostravu a pro sebe vyhrát titul. A to se nám bohužel nepovedlo," lituje.
Náladu si Ujčík spravil při tříletém působení v zahraničí. S celkem Kärpät Oulu vyhrál dva tituly. V roce 2005 společně s Petrem Tenkrátem porazili ve finále Jokerit Helsinky 3:1 na zápasy (3:2 po prodloužení, 2:1, 1:2, 2:0), o dva roky později s Michalem Brošem po boku stejného soupeře 3:0 (3:2, 4:2, 5:2).
"Ve Finsku jsem za tři roky získal titul dvakrát, takže to beru tak, že to tak mělo být," říká Ujčík. "Tam jsem si to užil. Ale vyhrát titul doma, to by pro mě bylo jakoby o stupínek výš," uznává.
