"Jo, víme co to je, finále mistrovství světa v hokeji," smál se téměř dvoumetrový člen party z této naprosto nehokejové země. "Fandíme Čechům," dodal ještě před začátkem prodloužení, chytil se za srdce a jeho pohled sjel po kolemjdoucí krasavici. Na důkaz toho, že mluví pravdu o chvíli později poskakoval při skandování: "Kdo neskáče není Čech", ovšem těžko tušil, proč skáče, ale dobře se bavil.
I dvojice italských důchodců byla v obraze. "Co to je? No přece hokej, mistrovství, je to dobrý sport," říkal jeden z nich spíš ze slušnosti, než přesvědčivě, ale přesto se zastavili a několik desítek minut sledovali dění na obrazovce. Skupinka starších cizinců vracejících se patrně z večeře do hotelu, se s mírným napětím ve tvářích probíjela davem hokejových příznivců. Jeden z mužů se chtěl zastavit, ale měl smůlu. Žena jen pevně stiskla dlaň a vláčela jej pryč.
Pivo za třicet, párek s hořčicí a chlebem za stejnou cenu. Vše šlo na dračku. Na náměstí hlava na hlavě. "To jsem nečekal," vysvětloval sedmnáctiletý student gymnázia Milan. "Na hokejovém finále jsem tu počtvrté, včetně Nagana samozřejmě, loni na finále se Slováky tu tolik lidí nebylo."
Jeho spolužák Vojta v dresu národního fotbalového týmu se jménem Karla Poborského jen doplnil. "Je to tu bezvadný, skvělá atmosféra, lepší než sedět doma u televize."
Euforie, která pohltila strobylé centrum Prahy po vítězné brance, se rodila pozvolna. Za stavu 0:1 na konci první třetiny kryl Hnilička šanci jednoho z finských útočníků a kotel pod obrazovkami zavyl jako raněné zvíře. "Fuj, to jsem se lek," odplivl si zhruba čtyřicetiletý chlapík. A dav zašuměl nadšením až když se na soše Jana Husa objevil opilec se státní vlajkou a začal skandovat. Za okamžik jej však přemluvil k sestupu policista.
Za stavu 0:2 se ztrácel otimismus. "To už nevypadá..." utrousil mladík v dresu. "No, jo, tlačí nás, moc šancí nemáme," odtušil kolega ale hned dodal. "Snad se to ještě otočí..."
Byl klid, i když alkohol tekl do hrdel hokejových příznivců proudem. "Teď jsem potkal nějaké Moraváky a hned jsem dostal panáka slivovice," svěřoval se spokojený mladík po návratu od stánku s pivem. "Krtek už má dest piv," konstatoval další.
Ne každý ale věděl, co se to tu dnes tak významného děje. "To se ptáš vážně, co tu dělám, to se mnou snad praští," káral před zápasem navoněný playboy dívku, kterou nečekaně potkal. "To si děláš srandu, je finále..."
Děvče visící většinu času na krku svému chlapci zády k obrazovce, mezi dvěma polibky prohlásilo, že tohle je nejkrásnější mistrovství jaké zažila. Jakého názoru byl její partner, který se snažil soustředit na hokej, není známo - tvářil se neutrálně.
Sportovní přenos zase spojil národ. "Mistři, mistři, mistři," zněl skandovaný pokřik z desetitisíců hrdel a množství vlajek čnělo nad hlavami. Snad se nezlobili ani členové úklidvých čet, kteří v nočních hodinách odklízeli ze Staroměstského náměstí a centra Prahy střepy lahví šampaňského, kelímky, plechovky od piva a další průvodní jevy oslav. Jsme holt mistři světa.
 Někdo prožívá zápas víc, někdo méně |
 Na Staroměstském náměstí byla výborná nálada |
 Někteří fanoušci měli dresy, někteří nic... |
 Les rukou nad Staroměstským náměstím oznamuje, že český hokej má další zlato |
 Finálový zápas nesledovali jenom fanoušci v dresech na náměstích |
