„Ukázali, že na to mají, a pevně věřím, že by jim brzy mohla přijít třeba pozvánka do reprezentace,“ říká Fleischmann.
Národní tým. To je špička hokejové pyramidy, Fleischmann může vyprávět spíš o jejích základech. Dlouhé roky působí jako mládežnický trenér v Novém Jičíně a líčí, co v současnosti trápí (nejen) hokejové „vychovatele“.
Co by dítě mělo mít, aby z něj mohl vyrůst dobrý hokejista?
Musí chtít, mít zájem. Dnes jsou děti jiné, než bývaly. Když to srovnám, kdysi se na děti nemuselo tlačit, chtěly samy tvořit, samy hrát, vymýšlely si hry a zlepšovaly se. Člověk jim spíš jen poradil, jak to dělat. Dnes jsou děti trochu mimo, musí se s nimi pracovat od úplného počátku, učit je základní věci. Přemýšlet nad tím, jestli z nich něco bude, je strašně předčasné.
Co se změnilo?
Děcka byla jiná, věnovala se sportu, nebyly počítače a neměly čas na další věci. Dřív se dalo říct - sport ho baví, může se v něm nějak prosadit. U současných dětí je to hrozně složité. Stává se, že tam je jedno dítě z mnoha, které je do sportu zapálené a soustředí se na sport. Většina dětí je ale chováním taková rozhozená. Ale dělá to dnešní doba.
Ovlivňuje to i vychování z domova, ne?
Je to zaprvé domácí výchova, už z domu se musí dítě naučit ctít autority a je fuk, jestli ve škole, nebo na hokeji. Říkávám, že základ je, co má dítě v hlavě. Když to má nějak urovnané, má režim a umí si rozdělit priority - škola a hokej, může se zlepšit. Na dítě můžete tlačit, jak chcete, ale pokud má padesát procent myšlenek někde jinde, je to zbytečné. Neříkám, že z nich nemusí něco být. Je to jen o jiné cestě.
Je pro současné mládežnické trenéry těžší nadchnout a udržet je u hokeje?
Daleko těžší! Nejde ani o nadchnutí pro hokej. Předtím ho dítě přišlo hrát a bylo jasné, že se tomu chce věnovat. Zabývali jsme se i všeobecnou přípravou, která se dnes rozšířila do totálně základních věcí. Dřív dítě přišlo a umělo skočit, běžet, odrazit se, otočit se, zvládlo kotrmelec. Dnes to absolutně děti neumí, ve škole nepochytí základy. Neříkám, že by to škola nechtěla dělat, ale už od rodičů to je špatně nastavené. Dnes přijdete na tělocvik, chcete zkontrolovat, co školáci dělají, a půlka má omluvenky od rodičů, že nechtějí cvičit. To je špatně, je to velký problém. Neříkám, že doba tenkrát byla lepší, nebo horší, ale na sport se tlačilo. Vymýšlely se odznaky zdatnosti, cvičily se různé spartakiády a podobně. Všichni cvičili a bylo to organizovaně povinné, což bylo dobře. Se základy šlo pokračovat do dalších sportů. Teď se potýkáme i s tím, že rodiče přivedou dítě na stadion a berou to tak, že se ho na chvíli zbaví, aby nedělalo doma bordel. Ale jak chcete vychovávat děti?
Vraťme se k hokeji, kde vám poslední týdny dělali radost nevlastní synové Ondřej a Michal Kovařčíkovi. Čekal jste, že se můžou v Třinci takhle prosadit?
Už bylo načase, aby se to ukázalo, co v nich je. (usměje se) Trenér Venca Varaďa jim dal v mančaftu určitou šanci, hrají pravidelně a bylo to vidět. Mladí do toho jdou po hlavě, proto jim to tam padalo a prosazovali se. Jen je škoda, že ve finále chyběly góly zkušených hráčů.
Třinecký Michal Kovařčík v souboji o puk s Jacobem Cardwellem z Pardubic.
Třinecká radost. David Cienciala (vpravo) objímá střelce Ondřeje Kovařčíka.
Rozeznal jste hned, že v nich dřímá talent?
Když všichni viděli Michala, předpovídali mu velkou budoucnost. Je to jeden z mála talentů, který měl v sobě přirozenou tvořivost. To současným dětem chybí. On se navíc každý rok pomalu zlepšoval, nešel cestou, že vyletí a potom shoří. Jde pomalu nahoru, zlepšuje se, za pár let bude patřit k úplné špičce.
Ale v play off se víc prosazoval o rok starší Ondřej.
On byl vždy v pozadí za nadanějším Michalem. Ondra ale hodně dřel, bojoval. Herně taky uměl, ale gólově se prosazoval Michal, byl víc vidět. Nyní se situace naprosto vyrovnala. Bral bych to, že jsou na tom stejně a každý má svoji roli v útoku. A to, že hráli spolu v útoku, bylo naprosto ideální, cítí se naslepo.
Jak jako školáci zareagovali, když vás kromě hokeje po pár letech začali vídat i ve společné domácnosti?
To už bylo jedno. Pořád jsme byli spolu celé dny, v tom žádný rozdíl nebyl. Ondra si spíš nechal říct a poradit, Michal byl jiný a paličatý. Měl vždycky svoji hlavu. Když jsem něco říkal, nebral to. Až postupem času to zpracovával a vzal si něco.
Sledovali společně s vámi zápasy NHL, kde hrál váš syn Tomáš?
Moc často ne, koukali až ze záznamu. To bylo moje, kluci museli do školy, učili se a mívali samé jedničky. Na hokeje se dívat nemohli.
Nesnažili se vás uprosit?
Nebyl důvod. Je to o něčem jiném. Dětský hokej má k tomu dospělému daleko. Děti se na to ani moc nedívají, až když jsou starší.
Brali Tomáše jako svůj vzor?
Spíš to bylo přirozené. Tomáše pořád viděli, pořád jsme to spolu rozebírali. Nenazýval bych ho vzorem, ale věděli o něm. Cítili, že trénink k něčemu může být. Na druhou stranu šli svou cestou, nic nekopírovali. Ale pocit, že nevlastní brácha to dotáhl do NHL, taky udělal něco.
Tomáš Fleischmann z Chicaga (vpravo) se pokouší lapit přihrávku Robbyho Fabbriho ze St. Louis.
Tomáš se po předloňském konci v Chicagu hokejově vytratil. Co vlastně dělá?
Začal se věnovat trenéřině. Bydlí a podniká na Floridě, má firmu, pořádá tréninkové kempy pro děti.
A co vy? Máte v rukávu ještě nějaký hokejový talent?
Je hodně dětí, které jsou šikovné a mohly by to někam dotáhnout. Také mám ještě jednoho syna Dannyho. Je to nevlastní bratr Tomáše a vlastní sourozenec kluků Kovařčíků, chodí do první třídy. Uvidíme, co z něho bude. Na něho přenáším to, co jsem se za ty roky naučil, a i na něm se projevují věci, o nichž jsem mluvil. Máme to s výchovou daleko těžší, ale taková je doba.
