Jenže v play-off ho hokej zase začal bavit. "Navíc, když se blížil konec sezony, tak jsem si uvědomil, že by to všechno mělo najednou skončit, všechno to, co jsem dělal celý život. A tak jsem si řekl, že na tom ještě nejsem tak špatně, abych musel přestat hrát."
Co se dělo pak?
Probíral jsem si to v hlavě a čekal, jestli Třinec o mě ještě bude mít zájem.
A měl. Přesto jste většinu kondiční přípravy absolvoval individuálně. Proč?
Chtěl jsem zkusit něco nového, protože po loňské letní přípravě jsem se necítil dobře.
V OBKLÍČENÍ. Třinecký Jan Peterek míchá s pukem, sjíždějí se k němu Radim Tesařík a Petr Holík ze Zlína.
Jste tentokrát spokojený?
To se ukáže teprve na ledě, jak se na něm budu cítit. Trénoval jsem s Marcelem Frenštátským, reprezentačním trenérem juda, který je z Havířova. Ale do osmnácti let hrál hokej, takže ví, co je potřeba.
Vsadil jste na bojové umění?
Takový je dneska trend, spousta kluků se připravuje s různými bojovníky.
V čem to bylo jiné?
Judisté jsou silní v trupu, tam to mám slabé, tam jsem potřeboval posílit.
Teď jste ale s týmem na kondičním soustředění. Jak to, že jste se přidal k mužstvu?
Chtěl jsem změnit prostředí. A pak, tady v Tatrách to mám moc rád, vysokohorské prostředí je fajn. A chtěl jsem i vidět, jak na tom v porovnání s klukama jsem.
Jak?
Musím říct, že dobře.
Ostatně při výšlapu na Chopok jste byl na vrcholu první, že?
Ostatní kluci ty výšlapy tolik netrénují. Já jsem s Marcelem do tréninku zařadil i výstupy na Lysou horu. Když jsme dělali hrubou přípravu, tak jsme na ni chodili dvakrát týdně. Chopok je přibližně stejný, ale Lysá z Řepčonky je i prudší.
