Váhal jste, když vás trenér Aleš Flašar vábil do Havířova?
Ne, pro něj bych to udělal vždycky. Známe se spoustu let.
Ale chtěl vás už před měsícem...
Vjednání byly i další kluby, ale Sareza mě nechtěla pustit. Až teď se dohodla s Havířovem.
S Volákem a Dibelkou, spoluhráči z havířovského útoku, jste ani jednou netrénoval. Přesto se vám daří.
To je inteligencí hráčů. Pět minut před zápasem jsme si sedli a řekli, kdo a kde se bude pohybovat.
A co extraliga? Do konce přestupního termínu ještě pár dní zbývá.
Zrovna jsem seděl u Mocka, šéfa Sarezy, říkal, že se mnou počítají. Do play-off druhé ligy chybí týden a klub chce postoupit. Je fakt, že se mi v Havířově hrálo lépe, ti kluci jsou přece jen jinde, ale chápu to. Smlouvu mám podepsanou v Sareze.
A vy byste si na extraligu troufnul?
Letos určitě. Na začátku sezony jsem chtěl hrát za Vítkovice, ale s trenéry jsem se na tom nedohodl. Proto jsem přijal nabídku Sarezy.
V září vám bude čtyřicet, jak se dá tak dlouho udržet na vrcholu?
Jeden recept není, je to individuální. Já nejsem člověk, který by se hlídal, žil na mléku a minerálce. Ale je třeba vědět, kdy oddechnout a kdy makat. Rád si dám pivo, ale také hodně dřu. A z toho žiju.
Jistě záleží také na zdraví...
Samozřejmě, musím zaklepat. Když mi bylo třiatřicet, přejeli mi ve Finsku lýtko bruslí. Myslel jsem, že mám po kariéře, ale dostal jsem se z toho. To bylo jediné zranění na nohách. Problémy s koleny nebo kyčlemi se mi naštěstí vyhýbají.
