Ten snáší odloučení od své přítelkyně a tříměsíční dcery Emy. A není v takové pozici sám. Pokud má třeba Jan Hejda chvilku volna, zavolá manželce.
"Buď si pro mě přijede, nebo si vezmu taxíka, protože šoférovat nám zakázali," líčí obránce. "Můžu jet domů na Jižní Město, ale spíš se s malou posadíme někam do parku. Ona si hraje a já si u toho krásně odpočinu."
Na hotelové patro, kde národní tým přebývá, ochranka nepustí žádné rodinné příslušníky. Bez výjimky. Ani za volantem byste hráče vidět neměli.
Nejenže by si při karambolu mohli ublížit. Pro ně by bylo navíc chvíli před utkáním fatální i zpoždění způsobené vyšetřováním nehody.
"Stanovili jsme pevné časy pro přesuny autobusem na tréninky a zápasy," prohlásil kouč Slavomír Lener. "Ale máme k dispozici i auta, když kluci potřebují z hotelu do kabiny hodit dřív, aby se protáhli nebo si připravili hokejky."
V denním rozvrhu jsou pevně zakotveny rovněž časy stravování. Budíčkem či večerkou mužstvo svazováno není. "Čím víc nařízení a zákazů vyhlásíme, tím by to bylo horší," míní Lener. "Spíš hráčům leccos doporučujeme."
Pivo svému souboru "nezatrhnul". Nicméně lékař výpravy Jan Vanáč vysvětloval, že hned po zátěži sportovci spíš ublíží. Že na regeneraci je o hodně prospěšnější čistá voda.
"Jedno dvě piva ať si dají, ale až v hotelu," řekl Lener. "Kolik jich vypijí? Nehlídáme je. Oni vědí, oč nám jde. A já ráno na ledě stejně poznám, jestli jsou fit a připravení."
Při šampionátu v Praze 1972 zavřelo vedení výpravy hokejisty do hotelu v Průhonicích. V noci měli trenéři otevřené dveře na chodbu, aby slyšeli každý krok. "Nemá cenu takhle hlídat," tvrdí Lener. "Pokud tahle kázeň v kabině nebude, my s tím nic nenaděláme."
V něčem mají reprezentanti volnější režim než ve svých klubech. Lenerovi například nevadí, když telefonují v autobusech nebo v šatně. S úsměvem tvrdí: "Jen kdyby mobil zazvonil při poradě, asi bych ho zabavil a hodil do koše."
