Mnohým tažení českých hokejistů mistrovstvím světa v Německu připadalo jako pohádka. A samotným hráčům vlastně taky.
"Celé to perfektně zapadlo do sebe. To, jak mančaft šel za úspěchem a jak kabina žila, to jsem nikdy nezažil," popisuje nadšeně útočník Petr Hubáček. "Tím, jak se to nastartovalo, jaká víra tam vznikla a jaké bylo nasazení, jsme ani minutu nebo patnáct sekund před koncem za nepříznivého stavu vůbec necítili strach, že to nevyjde. Pořád jsme věřili, že se to ještě dá zvrátit."
Jako každá správná pohádka, i tato měla šťastný konec. A ze zlaté medaile se po dlouhých desetiletích mohl radovat i zástupce brněnského týmu. "Jsem rád, že jsem na mistrovství byl jako hráč Komety," prohlásil třicetiletý Hubáček.
Jak vypadaly vaše první chvíle po návratu z Německa?
Všechno je hektické, rychlé, tři dny jsem pořádně nespal. Ne z důvodu oslav, ale že ani nemůžu. Klid na nějaké to užívání zatím nebyl, kolem toho úspěchu je pořád spousta věcí.
Jak se cítíte jako mistr světa?
Dobře (úsměv). To jsou takové ty otázky po úspěchu a já jsem nikdy nic nevyhrál, takže jsem na to nikdy neodpovídal. Vždycky se říká, že je to perfektní, fantastický, to je logické. Já si to chci užít vnitřně z toho důvodu, že vím, že život sportovce je jak na houpačce, za týden ta euforie pomine a to mistrovství v povědomí vyšumí. Člověk se začne připravovat na novou sezonu, ve které zase bude muset dokázat svou výkonnost, a nikoho za pár měsíců nebude zajímat, že vyhrál mistrovství světa. S tímhle vědomím se snažím vnitřně strávit ty příjemné chvíle.
Kdy jste cítil největší euforii? Hned po finálovém vítězství, nebo vás to pohltilo až časem?
Asi hned na ledě po závěrečném hvizdu, s těma Rusama to byl chvílemi kolotoč. Pak se oslavy přesunuly na hotel, ale tu noc po zápase nebyly nijak extrémní, protože velká část kluků byla strašně unavená, takže jsme to vzali decentně a šli spát. Někteří tedy ne, ale já jsem byl tak unavenej, že kdybych ulítl na pivu, tak bych byl úplně vyřízenej.
Zatímco vy jste slavili, Rusové si strhávali stříbrné medaile z krku. Co jste tomu říkal?
Mně to říkali až lidi o den později. Bezprostředně po zápase si člověk užívá radosti z vítězství a má toho plnou hlavu. Rusáky jsem vůbec nesledoval. Co k tomu říct? Byli to největší favoriti a jsou hrdý národ, neuznávají nic než sami sebe. Tím, že nedosáhli na zlato, to pro ně byl neúspěch a podle toho se i chovali. Já tu reakci neodsuzuji, prostě jsou takoví.
Neměli jste z Rusů před finále strach?
Strach určitě ne. Samozřejmě jsme cítili respekt a věděli jsme, že proti tak hvězdnému výběru si člověk nemůže zahrát každý den. Na druhou stranu to byl zápas, který už člověk nikdy nemusí zažít, a tím pádem se koncentruje na svůj vlastní výkon. To převažuje nad tím, že přichází Rusko s hráči jako Ovečkin a Dacjuk. V té chvíli fakt není čas koukat doleva doprava.
Kdy vás napadlo, že můžete celé mistrovství vyhrát? Po prohrách s Norskem a Švýcarskem vás kdekdo už viděl doma.
Nás to napadlo, když jsme tam jeli. Ne, to je blbost (úsměv). Nedá se říct jeden moment, kdy nás to napadlo. Po prohře s Norskem měl Jarda Jágr vyjádření pro média, všichni víme, co řekl. I nám klukům v kabině řekl určité věci z trochu jiného pohledu a od té doby se v mančaftu něco zlomilo a všichni kluci jsme se začali chovat jinak. Druhý zlomový moment byl po prohře se Švýcarskem, kdy bylo jasné, že musíme stůj co stůj porazit Lotyše. Od té doby začal mančaft přemýšlet a šlapat úplně jinak.
Jak jinak začal tým přemýšlet?
Jarda Jágr nám řekl, že by si měl každý z kluků uvědomit, že je na mistrovství světa, a tak to brát. Že je to jedinečná šance, která se už nikdy nemusí opakovat, a byla by strašná škoda nedat tomu absolutní maximum a nechat takovou šanci utéct.
Mluvíte o Jaromíru Jágrovi, který je proslulý také svými hláškami. Prozradíte nějakou?
A on mi pak zavolá, co tady vykládám (smích). Řekl bych k němu, že jsem na něj samozřejmě byl zvědavý, protože jsem byl ještě děcko, když on vyhrával Stanley Cupy. A klobouk dolů před ním za to, jak se chová ke klukům v kabině. Absolutně nedá najevo, že dokázal víc než všichni ostatní, a je absolutně rovnocenný s prvním i posledním hráčem v kabině. I na ledě s postupem turnaje čím dál víc dřel. A poté, co všechno dokázal, se radoval z každého gólu, z každého ubráněného oslabení. To je to, co dělá z top hokejisty top hokejistu i po charakterové stránce. Absolutně nehleděl na sebe, ale všechno dával ve prospěch mančaftu.
Nedá se říct, že by se vás na mistrovství držela smůla. Dělali jste něco, abyste si přízeň štěstěny udrželi?
Měli jsme haluz, že? Haluz jak sviňa (úsměv). Nic speciálního jsme nedělali, jen takové věci, co se dodržují v každém klubu. U nás třeba hrála před zápasy stejná vítězná hudba. Nevím, co to bylo za zahraniční skupinu, ale bylo to hodně řvavé, což moc nemám rád. Bohužel jsem seděl hned vedle rádia, takže jsem si to užil až až. Na začátku mistrovství se také koupil maskot – kachna, která s námi šla pořád dál a dál. To jsou takové ty maličkosti, které fungují všude.
Petr Hubáček (vpravo) a Michal Barinka
V prvním zápase se Švédskem jste přišel o zuby. Kdy si je necháte spravit a co vás to bude stát?
O zuby už jsem přišel několikrát, takže jsem měl můstek, který mi zarazili dovnitř. Zubař mi ho pak odvrtal a musel vytáhnout ještě jeden zub, který byl zlomený. Kdy si to nechám spravit? Vzhledem k tomu, že v těchto věcech jsem poměrně ležérní, tak mi to určitě bude trvat. A kolik to bude stát, nevím. Účet v Německu byl 1 750 eur a já jsem ho předal dál.
Tvrdil jste, že kdybyste nebyl hokejista, dělal byste rád sportovního novináře. Na co byste se teď sám sebe zeptal?
To mám říct takhle z patra? To je asi právě ono, že? Asi bych se snažil vypíchnout něco specifickýho, na co se neptá každý, ale zrovna teď mě nic nenapadá. No jo, je to těžký.
Brněnský trenér Jeřábek na začátku letní přípravy říkal, že když přivezete medaili, dostanete dva dny volna navíc. Platí to?
Ještě jsme to nerozebírali. Vím, že mě ohledně tohoto čeká další těžké utkání (smích). Ale rozhodně se domluvíme. Teď toho mám plné zuby a jsem fakt vyřízenej, ale liga začíná v půlce září a důležité je, aby byl člověk připravený k tomuto datu.
Vyrazíte ještě na dovolenou?
Teď asi ne. Byl jsem hodně dlouho mimo Brno, tak jsem rád, že jsem konečně zase doma, a těším se, až zapluju zase do těch klasických věcí, které běžně dělám. Až trošku pomine ta euforie, budu si dál žít ten život, na který jsem zvyklý.
Zkusíte přenést mistrovskou náladu i do Komety?
Ta tam byla celou dobu. Byla pohoda, trenéři v klidu. Akorát byly zbytečně dlouhé tréninky (smích). Ale do kabiny Komety není potřeba nic přenášet. Akorát brněnština by tam mohla víc valit. Jsou tam někteří kluci z Prahy a to se hrozně poslouchá (smích).
K titulu jste přispěl výrazným způsobem. Hřeje vás zlato o to víc?
Jsem rád, že se mi mistrovství povedlo hlavně pro ten pocit, že po mnoha sezonách, kdy jsem si držel nějakou výkonnost, jsem přestoupil do Komety a nehrál jsem jak ve Vítkovicích. Za Kometu jsem odehrál 24 zápasů a možná pětkrát šestkrát jsem si sám pro sebe mohl říct, že to bylo dobrý. Jinak to bylo průměrné, možná ani to ne. I proto je pro mě strašně příjemný pocit, že jsem si ověřil, že na to na mezinárodní úrovni mám.
Zůstanete v Kometě i nadále?
Tuhle otázku jsem čekal (úsměv). V Kometě mám dlouhodobou smlouvu a chtěl by za ni hrát, to říkám upřímně. Nicméně by se mohla objevit nabídka, kterou bych zvažoval a možná akceptoval. Člověk může v životě dostat na stůl něco, čemu by těžko říkal ne. Takže bych to řekl takto: chtěl bych pokračovat v Kometě, ale může přijít den, kdy se to změní.
Kde jste v sobě těsně před mistrovstvím a na jeho začátku našel takovou střeleckou formu?
Jo, hoši, tak to já netuším. Za přátelák s Běloruskem a první tři zápasy na mistrovství jsem dal čtyři góly, což je víc než za celou dobu v Kometě. Asi jsem si to schovával... Ale je to shoda okolností, já nejsem typ hráče jako v extralize Jarda Balašťík, Peťa Sýkora nebo Petr Ton, kteří mají označení "střelci". Já si myslím, že zakončení je moje největší slabina. Nemám to gró střelce a na gól potřebuju dost možností. V Kometě jsem jich měl deset za měsíc, tak jsem dal jeden gól, ve Vítkovicích jsem jich měl třicet, tak jsem dal tři. Takže sám nevím, kde se to ve mně vzalo, ale bylo to příjemný.
Petře, čím to vlastně je, že jste v reprezentaci hrál mnohem lépe než v Kometě? Bylo to kvalitnějšími spoluhráči?
Já to řeknu z osobního pohledu. Ve Vítkovicích jsem si zvykl na jistý systém hry. Moje hra je založená na bruslení, potřebuju hrát hokej nahoru dolů. Ve Vítkovicích jsem byl zvyklý tahat většinu puků, rozjíždět akce, diktovat tempo hry.
V Brně to tedy bylo jiné?
Šablona zakládání útoků byla taková, že levé křídlo nebylo tolik využité, takže jsem byl daleko míň na puku a nedostal jsem se ke svojí hře, takže moje výkonnost nebyla taková. Ale podstatná věc je ta, že systém v Brně seděl mančaftu, což je alfa a omega všeho. Takhle se muselo hrát,my jsme nemohli otevřít hru s tím, že dáme šest gólů, protože bychom jich osm dostali. Díky tomu se Kometa zvedla tak, že jsme se v pohodě zachránili. Nebylo důležité, jestli se Hubáčkovi dařilo, ale že se vyhrávalo. Nikdy jsem s trenérem neměl debatu, že mi to nesedí, vždycky jsem se podřídil tak, aby to bylo ve prospěch mančaftu. To jediné je podstatné.
