Jiří Hudler už má v Kazani byt, ale ještě se do něj nepřestěhoval. "Dostal jsem ho tři dny před odletem do Česka, zatím radši zůstávám v teplém hotelu. Přes den stejně pořád jenom spím," směje se. "Totiž, pokud netrénuju. A trénink si sám protahuju, abych si ukrátil čas."
V Tatarstánu na dolní Volze už není minus třicet, jako krátce po Novém roce, kdy Hudler přiletěl poprvé za novým angažmá. "Teď už je tak dvacet, patnáct pod nulou. Na zimácích je to ale v pohodě, tam bývá okolo čtrnácti stupňů," prozradil hráč, o nějž se už během letu staral Alexandr Jakovenko, bývalý hokejista Slavie.
"Hned když jsem odlétal do z Prahy do Kazaně a nestíhali jsme v Moskvě při přestupu přejet z jednoho letiště na další, zavolal Jakovenko na klub a tam zařídili, aby na nás druhé letadlo počkalo," líčí Hudler své první zážitky s prostředím, kde mocní zmohou leccos i proti předpisům.
Nejvíc jej ale uchvátili obyčejní fanoušci v ruské superlize. "O hokej je tu obrovský zájem, každý zápas dávají v televizi. A prostředí bývá bouřlivé, třeba v Novosibirsku dělalo všech devět tisíc diváků po celou třetí třetinu mexické vlny," rozplývá se.
V ruštině neznají H a tak mu na dres mu našili jméno Gudler. Než si ho před zápasem oblékne, musí všechny v kabině obejít a potřást si s nimi rukou. "Je tam takový zvyk, Rusové si na to potrpí," říká.
Sám už začíná pronikat do tajů jejich jazyka, ale domácím usedlíkům ještě moc nerozumí. V Kazani žijí Tataři a ti prý mluví úplně jinou ruštinou. "Ale lidé jsou tam strašně milí a taky jsou patřičně hrdí na to, že nejsou Rusové, ale Tataři."
