Letos v létě má ještě i jiné starosti. Po přestupu do ruského Dynama Moskva vstřebává nové zvyklosti, učí se žít na ubytovně a poznává metody tréninku.
"Je to náročné fyzicky i psychicky, protože Rusko je po tréninkové stránce úplně jiné než většina evropských soutěží. Srovnat se dá se severskými zeměmi, jenže je ještě náročnější," tvrdí Kántor.
Zatím si však nestěžuje, vždycky patřil k fyzicky dobře připraveným hráčům. "Zaprvé je to drsná, ale dobrá škola. A zadruhé jsem si ji sám vybral," usměje se.
Do Dynama se přestěhoval až na druhý pokus. Rusové měli zájem už na začátku roku, ale vedení IFK Helsinky se postavilo proti. Klub hrál o play-off a nechtěl o dobrého hráče přijít.
Až v létě se Kántor do ruského života ponořil. S sebou si přivezl hromadu knih i počítač, aby byl v kontaktu s domovem, ale zatím ho neotevřel. "Připojení na internet mám, počítač také, ale na baze ho není kam zapojit," posteskl si.
Bývá tedy častým návštěvníkem Českého domu, kde si proti svým zvyklostem rád pouští televizi. "Dřív bych neřekl, jaký to může být výborný kamarád. Alespoň slyším češtinu, to je příjemné," říká.
V jedné kabině se potkává se sedmnáctiletým "zázrakem" Alexandrem Ovečkinem, nyní asi nejnadanějším útočníkem. "Na svůj věk nemá chybu, výborně umí asi všechno," netají se respektem Kántor.
Když se však potkali v úterý na ledě haly Rondo při zápase Česka s Ruskem, mladý útočník s mřížkou na obličeji a "malcevovským" číslem 10 na zádech se neprosadil. "Nijak speciálně jsem se na něj nesoustředil. Jenom jsme si řekli privet, ruský pozdrav. Anglicky jsme na sebe nemluvili, to oni nemají rádi," zjistil brněnský odchovanec.
A reprezentace? Kántor se netají tím, že se v ní cítí dobře. "Líbilo se mi vloni na turnaji Baltika, kde jsme měli mladý tým a lidé nás nebrali vážně. Ale my jsme hráli dobře. To je zatím nejlepší vzpomínka, ale třeba ne poslední," přeje si.
