Máte opravdu veliký náskok. Nebojíte se toho?
Když vidím, jak hráči přistupují k tréninku a k zápasu, jak se rvou, tak strach nemám. Nekoukám na náskok, ale na hru.
Podobnou situaci ale klub zná. Loni měl také famózní začátek, jenže pak přišla plesová sezona a pád.
Nevěřím, že by se něco takového stalo znovu. Jistě, může přijít krize, ale mužstvo je tak připravené, že ji rychle překoná.
Tentokrát se opravdu říká: Jsou to jiné Pardubice. A jako hlavní příčina jste jmenován vy.
To už jsem slýchal, když jsem přišel. Že prý já to tady mám zvednout. Jenže bez hráčů by to nešlo.
Co jim říkáte?
Musí si uvědomit, že hokej je jejich práce. Ctím pracovitost a týmový duch. Proto nikdo nevyčnívá v bodování a zároveň nikdo v mužstvu není poslední. Všichni se uznávají, jeden druhého ctí. Chci, aby pochopili, že se navzájem potřebují.
Změna je vidět na první pohled. Třeba útočník Mikeska tvrdí, že dřív při tréninku myslel na to, jak bude po něm doma ležet na pohovce. Teď prý myslí jen na ten trénink.
To je ono! Když jsem do Pardubic přišel, kluci byli zvyklí chodit deset minut před tréninkem a pět minut po něm už tu nebyli. To je špatně. Stanovili jsme si pravidla a dneska už tu jsou o hodinu a půl dřív. I kdyby hráli ping-pong nebo kulečník, budu spokojený. Pak přijdou na trénink připraveni. Taky si povídají, přečtou noviny, žijí s mužstvem.
Máte další pravidla?
Dvě minuty před tréninkem musí být všichni na ledě. Přestává se mluvit, když to přeženu i myslet. Tady začíná dril. Po tréninku se atmosféra zase uvolní, ale ještě se nejde domů. Následuje posilovna, kola, další tři čtvrtě hodiny práce.
Chodíte se stopkami a sledujete, zda hráči vaše pravidla dodržují?
Ze začátku to byl zákon, ale už to nehlídám. A věřte, hráči to dělají sami. Dřív jim trénink vadil, a dneska už ho chtějí, vyžadují ho!
Máte být spasitelem, ale kvůli poslední štaci v Česku jste brán jako neúspěšný kouč.
To je pravda. Vyhodili mě dvakrát za sezonu a já musel na Slovensko. Nebylo mi dobře. Vzít Pardubice bylo sice výzvou, ale bál jsem se, jak mě hráči přijmou. Od doby, kdy jsem tu byl naposledy, se z nich staly osobnosti ligy. Av tom byl první problém. Když jsem před sezonou přišel, bylo tu takových osobností patnáct. A všichni si mysleli, že se má hokej hrát podle nich.
Teď už si to nemyslí?
Oddali se týmu. Každý má stejnou pozici, ať Koukal či Janecký.
Hráči tu byli rozděleni na staré a mladé, tvořili skupinky, že?
Partiček bylo víc, ne pouze dvě. Osobnosti se třely, chyběl někdo, kdo by je dal dohromady. Každý chtěl něco říct, myslel si, že on je ten velký hráč. Ano, oni jsou velcí hráči, ale neuměli si udělat pořádek.
O Pardubických se traduje, že jsou uplakaní a jen si stěžují na sudí.
V tom nám dal lekci přípravný turnaj ve Švýcarsku. Soupeři nás bili a za každé plakání nás ještě potrestal rozhodčí. Tam jsme poznali mezeru a řekli si, že rozhodčím budu nadávat jen já.
Jak vaši filozofii chápou Lubina s Janeckým? Vždy byli ztělesněním Pardubic, dvěma hvězdami, a vy po nich chcete, aby byli jako ostatní.
Ale oni jsou pořád hvězdy. Lidi nepřestali bouřit, když hlasatel čte jejich jméno. Jen to jméno dali ve prospěch týmu. Uznávají, že sami hrát nemůžou, že potřebují i další.
Lubinovi je pětatřicet, Janeckému dokonce jedenačtyřicet. Asi pro ně nebylo jednoduché se změnit.
Máte pravdu, v takovém věku se člověk těžko předělává. Není pro ně snadné uznat, že jsou na stejné úrovni jako Průcha nebo Koukal.
Co konkrétně Otakar Janecký? Nebyl rozladěný?
Samozřejmě. A hodně.
Zmiňuji ho proto, že právě s ním, nejstarším hráčem ligy, posouváte z pětky do pětky, z útoku do obrany.
Kvůli tomu už se nezlobil, už jsme si promluvili. Ota potřebuje pocit, že s ním není šíbováno, ale že je na tom místě potřeba a že to zvládne jedině on. Ten pocit jsme mu dali.
Popište jeho rozladění.
Už na soustředění byly problémy. Nechtěl hrát, říkal, že končí. Tam byl první pohovor. Řekl jsem mu, že by měl odejít v pravý okamžik. Jeho jméno si nezaslouží, aby skončil tak, že se s někým neshodne.
V čem byl problém?
Ota chce do všeho mluvit, a ostatní ho nebrali. Je zvyklý dělat hodně navíc, ale já po hráčích nechci, aby po těžkém tréninku ještě makali. Chci, aby si odpočinuli. Ota je tahal do posilovny, vyčítal jim, když nešli. Tím si udělal problémy, nepochopil, že ho chceme stáhnout, aby ho ostatní znovu uznávali.
Všechno, co říkáte, se zdá hrozně jednoduché.
Ono to taky je jednoduché. Ale je hrozně důležité, aby vše, co říkám, hráči pochopili. Vždyť mohli říct, že to dělat nebudou. Tak to bylo před dvěma lety ve Spartě.
Jak vás změnil vyhazov ze Sparty a z Karlových Varů?
Už nejsem tak ambiciózní, chci dělat v klidu klubový hokej. Má kariéra stoupala moc přímo, i tchán mi tehdy říkal, že to není normální.
Ale trenér by měl být ambiciózní, nemyslíte?
Jistě, ale už nejsem zblázněný. Už se necpu za úspěchem, vím, že za rohem čeká facka. Snažím se jí předejít tím, že se nebudu vychloubat.
A vy si řeknete: Jsem dobrý trenér.
Řeknu, že mám dobré mužstvo.
