Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Jágr: Dítě můžu mít ve čtyřiceti

5 2003
Slavný hromotluk míjí dva milence na pláži rybníka: "Hele," řve na něj děvče, "jaký je město na Ch?" Chomutov, napovídá jí pohotově. Ale pak si jej prohlíží i chlapec; ten ho asi odhalí... Neodhalil: "A kytka na I, vole?" Ibišek, usmívá se jeden z nejúspěšnějších českých hokejistů všech dob Jaromír Jágr. Tohle se mu stává málokdy, a teď se to hodí - v Třeboni totiž bydlí inkognito.

Oficiálně jste ve Švýcarsku, ale procházíme se třeboňskými lázněmi, kam jste se uklidil už druhý rok po sobě. Ani se vám nedivím - krásné městečko uprostřed rybníků. Našel jste si nějaké podobné i za mořem?
Víte, já mám k Americe zvláštní vztah - musím tam být, protože tam pracuju. Ale jakmile můžu jet zpátky domů, tak jedu. Hned.

Takže je zbytečná otázka, kde byste chtěl po skončení kariéry...
Jo, to je úplně zbytečná otázka.

A co takhle zakotvit na Slovensku, odkud pochází vaše přítelkyně Andrea Verešová?
Určitě ne. Jasně, je to krásná země, ale já jsem Čech a Slováci mají úplně jinou povahu než my.

To jste poznal v hokejových kabinách?
Nechci do toho hlouběji vrtat, ale Slováci jsou třeba mnohem víc vztahovační. Dělat si z nich legraci je těžké. Zato my si dokážeme dělat srandu sami ze sebe a taky umíme vtípek pohotově vrátit, prostředí nás k tomu vychovalo... Proto jsem žil tak rád v Pittsburghu, kde bylo hodně českých spoluhráčů: pořád jsem se musel mít na pozoru, kdy a odkud přijde nějaká rána nebo žertík...

Vychvalujete národ, ke kterému odjakživa patří pivní kultura. Jaký máte vztah k hospodám?
Tak ty mi nikdy nechyběly, protože nepiju alkohol, což je - myslím - velká výhoda. Kdekdo říká, že dvě piva denně nikomu neuškodí, ale já myslím, že uškodí. Ještě v osmdesátých letech hráči v NHL kouřili, i Mario Lemieux, a teď si zase pět šest hráčů v týmu dává šňupací tabák... Ale mě tohle nikdy moc nebralo.

Já, Bush a Havlová

Když jsem se dozvěděl, že jste v lázních, zafantazíroval jsem: o zábavě, románcích, prostě uvolněné atmosféře.
Takhle to možná vypadalo v lázních dřív, ale já tady žádný románek nemám. Jel jsem si do lázní odpočinout, jsem tu s kamarády a úplně mi vyhovuje, že na mě nikdo netlačí. Nikdo ani neví, že tu jsme, a mobily jsou vypnutý.

Nechce se mi věřit, že si přece občas nevyrazíte někam na diskotéku.
Mně je přes třicet let...

No a?
Příležitost by byla, ale já tyhle akce nevyhledávám. Jsem spíš s kamarády - s těmi si užiju víc legrace než někde na diskotéce.

Můžete si někdy vyrazit do ulic úplně sám, bez kontroly?
Je to těžké. Když někam přijdu, tak i když mě lidi neznají, pořád mám pocit, že mě sledujou. A o každé mé chybě se dozví veřejnost. Taky proto si radši tu diskotéku odpustím.

Ve Washingtonu je to stejné?
Právě že ne, to není hokejové město a jen málo lidí tam zná Jágra. Samozřejmě, jsou tam naši fanoušci, ale ti často nevědí, jak vypadám, protože mě znají v přilbě. Takže mám celkem klid.

Cítíte se tam dobře...
Velký fanda toho města nejsem. Pochopte, jsem dost líný a oceňuju, když mám všechno kousek od domu. Ale Washington je roztahaný, takže jedu třicet minut na trénink a skoro hodinu na zápasy. Strávím spoustu času na silnicích, což je hrozná ztráta.

Znáte to město vůbec?
Bydlím hodinu od něj, takže jsem ho ani pořádně neprošel.

Jak to vypadá u vás doma, v městečku Annapois? Máte tam nějakou náves, kam si můžete se sousedy zajít na kafe?
Tam funguje každý dům sólově. Takže jsem hlavně s mámou, někdy tam bývá Andrea, a během roku se u mě vystřídá spousta kamarádů.

Vaší Andree je teprve třiadvacet. Ani s ní se nechodíte bavit na večírky?
Moc ne. Nejsem si jistý, jestli ona tyhle věci miluje, ale určitě máte pravdu, že by si člověk v jejím věku rád vyrazil. Jenže jak říkám - nemůžu kvůli diskotéce projezdit autem dvě hodiny, když hraju druhý den zápas. Teď jde jen o to, jestli to ta holka pochopí, nebo ne. A když nepochopí, tak se nedá nic dělat.

Ale vy jste s Andreou už dlouho. Zdá se, že se zatím přizpůsobila.
Jo, i když to je asi pro ni strašně těžké. To chápu. Ale já prostě na tyhle večírky mezi zpěváky nebo herce moc nechodím. A naštěstí mě k tomu nikdo nenutí.

Přesto: potkáte někdy osobnost, ze které máte trému?
Hmm. Měl jsem to štěstí, třeba když do Washingtonu naposledy přijel Václav Havel. Pozval mě do Bílého domu a já s ním seděl u stolu. Z jedné strany jsem měl Dagmar Havlovou a z druhé prezidenta Bushe, se kterým jsem se dvě hodiny bavil.

Rozumí hokeji?
Docela jo, sport ho zajímá. Dřív vlastnil texaský baseballový tým a o co jde v hokeji, ví taky.

Jak na vás prezident působil?
Opravdu výborně. Ale takhle jsem si popovídal i s Billem Clintonem a Ronald Reagan mi kdysi dokonce telefonoval domů. To jsem se totiž pro jeden americký magazín zmínil, že byl Reagan mým vzorem a že jsem měl za komunistů jeho fotku v žákovské knížce, tak mi chtěl poděkovat.

Věříte Bushovi po osobním setkání víc jako politikovi?
Do těchhle věcí se moc nemotám, protože moje názory jsou vytvořené zvenku. To je, jako když fanoušci spekulují o tom, co se děje v hokejové kabině - oni se můžou dohadovat, jestli ten nesnáší támhletoho nebo jestli trenér dělá něco špatně, ale nikdo z nich v kabině není a nezná tu atmosféru. Proto se do politiky nepletu.

Teprve nedávno skončila irácká válka, na kterou má nějaký názor snad každý.
Osobně nemám rád násilí, ale teprve čas ukáže, jestli ta válka byla správná, nebo ne. Amerika má určitý respekt, který si chce udržet, a boj proti terorismu je asi nejtěžší boj. Nikdo neví, kde je soupeř - je všude a nikde. Takže zatím asi nikdo z nás nezjistí, jestli byla hlavním důvodem války nafta, nebo právě terorismus.

Kostelní hodiny ruštiny

Jste upřímně věřící?
Jo, hodně. Já... Jsem pravoslavný.

Můžu se zeptat proč?
O tom moc nechci mluvit. Ale jednu dobu jsem vycítil, že to potřebuju, řekla mi to intuice. A taky jsem potkal lidi, které jsem asi měl potkat, a tak jsem skončil u pravoslaví. Už neřeším, jestli to tak mělo být, nebo ne - prostě to tak je.

Ale pravoslavná církev, to je Řecko, východní Evropa a hlavně Rusko...
To mi vůbec nevadí. Aspoň se v kostele zlepšuju v ruštině - člověk se už ve škole za komunistů něco naučil a ty jazyky jsou si dost podobné. V našem kostele je taková zvláštní skupina lidí, kteří něčemu věří, a jejich energie je tak silná, že se tam člověk cítí dobře.

Neláká vás v době hokejových prázdnin vyrazit třeba na měsíc někam do Indie a změnit se v obyčejného učedníka, který jen naslouchá a snaží se o sobě něco dozvědět?
Určitě ty nápady mívám. Jenže vím, že by mi taková škola nepomohla v hokeji, protože hokej je boj. A ono by to nakonec mohlo skončit tak, že se vrátím z Indie a po první porážce si řeknu: Ale vždyť je to vlastně všechno pěkný... A mohl bych rovnou skončit.

Je pro vás sport zatím to nejdůležitější?
Kdybych měl rodinu, tak by se asi všechno změnilo. Ale teď beru hokej jako svoje poselství a nechci si jednou vyčítat, že jsem pro něj neudělal maximum.

To je teda poselství - ztrapňovat brankaře...
Ale o tom to není. Každý na světě prostě dostal něco, v čem může vynikat, a já to beru tak, že bych hokejem měl dát lidem odreagování a zážitek, na který nezapomenou. Oni většinou chodí do práce, jsou tam ve stresu, a já chci, aby si večer řekli: Ty jo, to bylo skvělý, co tam zase dělal ten Jágr. Tohle je to poselství.

Překvapila vás nedávná nepříjemnost v životě brankaře Dominika Haška?
Nemůžu ji komentovat, já u toho nebyl.

Ale neříkejte, že o tom nevíte - Hašek surově zmlátil protihráče při bezvýznamném zápase v in-line hokeji. Vy jste taky hodně soutěživý typ; míváte někdy podobné záchvaty?
Nejsem jako Dominik, v ničem jiném než v hokeji nesoutěžím. Na ledě jsem profesionál, ale jinde nebudu nikomu dokazovat, že jsem lepší. Všechno ostatní je pro mě zábava, a jestli jsem v ní nejhorší, tak jsem jedině rád, protože má radost zase ten druhej. V hokeji bych nervování pochopil, ale jinde ne.

Při zápase se občas porvete?
Ani tam ne - kdybych byl boxer, je to něco jiného, ale v hokeji rozhodují góly a ne to, koho zmlátím. Musím být chytrý hráč, protože emoce jdou proti mně. To můžu ukázat na nedávném zážitku - tuhle jsem byl v Praze na kickboxu. A miluju třeba boxera Jirku Žáka, protože vidím, jakou má disciplínu: porazí tě a nedostane ránu. Nejančí. Pak jsou boxeři, kteří si dobrovolně nechají dát ránu a doufají, že sami bouchnou dvakrát, ale to už bolí. A já miluju elegantní sportovce.

Ještě jednou Dominik Hašek - na něm mě už dřív mrzela třeba jeho neochota rozdávat autogramy...
Zato já se mu moc nedivím. I pro mě je rozdávání autogramů to nejtěžší.

Ale vždyť to přece patří k tomu vašemu poslání!
No jo... Tady v Čechách to ještě beru, cítím, že lidi mají opravdu radost. Ale v Americe ty podpisy prodávají a vydělávají na tom. Ať už přijedu do jakéhokoli města na zápas, jsem tam pět dnů a vím, že mě bude pětkrát otravovat o podpis stejných dvacet lidí, kteří ho pak prodají. Oni neznají hranice a čím víc autogramů mají, tím líp. Nezajímá je, že chci mít i svoje soukromí.

Na hotelovém polštáři máte rozevřenou knížku. Řeknete mi její název?
To jsou Rozhovory s Bohem, docela zajímavá věc.

O co v ní jde?
Je o pánovi, který si jednou vzal do ruky tužku a měl pocit, že píše sama. Začal dávat otázky a tužka mu napsala, že je vlastně Bůh. A on pak zapisoval všechno, co mu ta energie nadiktovala.

Vy těmhle nadpřirozeným podivnostem evidentně věříte...
Věřím. Každý člověk má zkušenosti s něčím, co nedokáže vysvětlit, a já si myslím, že jsou tyhle jevy našimi pomocníky. Jo, podle mě máme Boha v sobě, protože Bůh je všechno, dalo by se říct. A tahle energie nám radí, pomáhá.

Takže dáte třeba na lidi, kteří vykládají budoucnost?
Proč bych jim nevěřil? Sám k nim nechodím, ale uznávám, že někdo může mít výjimečné schopnosti. Je to, jako bych stál vedle člověka, který špatně vidí a říká mi, že támhle ten strom neexistuje, protože on ho nevidí. Ale já ho přece vidím! Každý člověk má úplně jiné schopnosti a u někoho to je právě šestý smysl, instinkt nebo cítění té božské energie. I když zrovna já tenhle smysl nijak zvlášť vytrénovaný nemám.

Kdesi jste prohlásil, že jsou dnes lidi nespokojení, protože se pořád za něčím honí: za slávou, penězi... Ale co vy? Vás už nezajímá, jestli máte na výplatní pásce o sto tisíc dolarů míň, nebo víc?
V hokeji je tohle měřítko výkonnosti - čím líp jsem ohodnocený, tím víc si mě váží. Takový plat by mi nedávali, kdyby si nemysleli, že jsem dobrý. A když se o hráče mužstva perou a nabízejí mu pořád víc, tak asi něco umí. V zámořském hokeji navíc všichni vědí, kdo kolik vydělává.

Ano, vy jedenáct milionů dolarů ročně. Sice hrubého, ale stejně - na takhle bohatého člověka se asi lepí rádoby kamarádi, kteří ho chtějí využít. Nebo ne?
Stává se, ale není to tak drastické, aby mě to zničilo. Samozřejmě už jsem půjčil peníze a nikdy je nedostal zpátky, protože zmizely. Třeba za mnou někdo přijde, že mu asi vezmou barák nebo že ho chce někdo zabít, a není jednoduché říct takovému člověku, že je to jen jeho problém. To někdy nejde. I proto se občas schovávám, jako třeba teď.

Existuje nějaká věc, kterou byste si v této chvíli rád koupil, ale je pro vás moc drahá?
Po tom, co je moc drahé, prostě netoužím. Materiální věci uspokojí na čtrnáct dní - chcete super auto, dva týdny s ním jezdíte, ale pak už ani nevíte, že ho máte.

Je to upřímné, nebo byste si zase už rád rozšířil sbírku aut o nějaký výjimečný kousek?
Opravdu po ničem netoužím. Mercedes šestistovku jsem měl, takže vím, že to se mnou nic nedělá. Věřte mi.

Sám přiznáváte, že hodně ponocujete a že by vás možná uklidnilo, kdybyste založil rodinu. Takže jak jste daleko?
Ony jsou tři typy lidí - někteří mladí rodinu založí, aniž chtějí, pak jsou takoví, co se do sebe zamilují a jdou do toho bezhlavě hned v prvním roce známosti, ale tahle stadia už jsem překonal. Jsem ve třetí skupině, která o všem hodně přemýšlí.

Jaké zatím vidíte zápory?
Hlavně musím cítit, že na to jsem připravený, a musím mít partnerku, která to cítí stejně. Taky opravdu chci žít v Čechách, takže si asi nevezmu Američanku a mám zatím Slovenku. Jenže je tu další problém - hokej chci hrát v Americe ještě deset let, až pak se možná vrátit na jednu sezonu do Kladna. To nepřeháním - táta mi vždycky vyprávěl, že měl nejvíc síly v pětatřiceti čtyřiceti.

Ale co ta rodina?
Jednoduše nechci, aby mé děti v pěti letech mluvily anglicky a česky se bavit nechtěly, aby šly do anglické školy a po návratu měly problém s češtinou.

A rodiče nechtějí vnuky?
Ségra má dvě děti, takže v tomhle problém není. A hlavně chlap může mít dítě třeba ve čtyřiceti, to mu pak dá daleko víc zkušeností, než když je mu dvacet.

Co byste rád dělal po čtyřicítce? Pustíte se do obchodování, nebo si budete užívat z hokejových úspor?
Nevím, v jaké budu situaci, třeba budu mrtvej. To se může stát. Takže se tím nezabývám. Snažím se přemýšlet o tom, co můžu teď kontrolovat, a ne o zbytečnostech.

Kdo je Jaromír Jágr?
Narodil se 15. února 1972 v Kladně a odmalička toužil být nejlepším hokejistou na světě. V roce 1990 odešel do Spojených států a stal se nejslavnějším českým hokejistou v dějinách zámořské soutěže NHL. Už v devatenácti letech s týmem Pittsburgh Penguins vyhrál nejcennější trofej Stanleyův pohár, což se mu povedlo i o rok později, ale jeho životním úspěchem je olympijské vítězství národního mužstva v Naganu roku 1998. Poslední dva roky hraje Jágr za nepříliš úspěšný tým Washington Capitals, ale o konci kariéry v jedenatřiceti letech zdaleka neuvažuje. Je svobodný, jeho přítelkyní je slovenská modelka Andrea Verešová.

Autoři: ,


Najdete na iDNES.cz



mobilní verze