„Ještě jsme trénovali,“ omlouvá svého svěřence trenér Marián Jelínek. „V posilovně, na rotopedu, rychlé úseky na sílu nohou,“ vysvětluje věrohodně. Jágr se připravuje sám doma ještě tři týdny, až do soustředění Jágr teamu na Hluboké.
Po přistání ho veze na stadion stříbrný nissan s policejními houkačkami skoro jako prezidenta. Dává si džus a vystupuje na tribunu, kde ho usazují vedle druhého ambasadora mítinku, slavného ukrajinského tyčkaře Sergeje Bubky.
„Vždycky jsem mu fandil, měli jsme se o čem bavit,“ vyprávěl pak Jágr. „Taky vydržel až do sedmatřiceti, to je pro mě docela aktuální,“ znovu se usmál.
Každou chvíli se dává do řeči s hosty okolo. Atletické hemžení ale sleduje pozorně. „Fandil jsem Honzovi Železnému, to je borec. Mám rád lidi, co něco dokazují dlouhodobě a umějí pobavit něčím navíc.“
Vedle stojící trenér Jelínek pak vykládá: „Inspirovali jsme se některými metodami jeho tréninku. Rotace trupu oštěpařů a hokejistů je podobná.“ Jágr kouká s údivem a pak se znovu zasměje: „No, to já ani nevím. On to bere moc vědecky...“
Oštěpem Jágr nikdy nemrštil. Ale jednou prý hodil jedenáct metrů koulí.
A jak svalnatý obr oceňuje lehkonohého „papíra“ - běžce El Guerrouje? „Mně se líbilo, jak se ten druhý Keňan za ním vyvezl a pak ho předběhl,“ rozzáří se.
„Já uběhl pět kiláků jen indiánským během. Chvíli běh, chvíli krok. Strašně mě píchalo u srdce. S gólmanem Kamešem jsme byli na Kladně vždycky poslední,“ doplní uznale a náladu neztrácí ani při předlouhé cestě zpátky.
Nejdříve průtahy na ostravském letišti. Pak turbulence a blesky nad Prahou a návrat na Moravu. Přistání až na druhý pokus hluboko po půlnoci. A ještě chybí odvoz k parkovišti. Co Jágr? Zase se jen směje.
Domů to má přece nejblíž...
