Trénink u sjezdovky
Uvnitř haly v Nové Pace leží rozháněče mlhy i díly rolby. Místo ledu jen holá betonová plocha. Na ní stojí jediná branka. Až se rozjede sezona, místní mužský tým tu bude hrát druhou třídu krajského přeboru.
Právě tady jedenačtyřicetiletý Hašek trénuje. Má tu klid, pohodlí i kopce, na nichž se mučí na kole. Dopoledne 24 kilometrů, z toho půlka do drsných krpálů. Pak oběd, odpočinek. A odpoledne dril proti stroji.
Kouč Josef Bruk vytahuje z místnosti u plochy přístroj připomínající sekačku. Do dvou "komínků" se nacpou puky, jež český výrobek "plive".
Trenér je předtím namáčí v kbelíku s vodou, aby se guma nepálila. "Když se puky zahřejí, hrozně smrdí," vykládá Hašek později. I tak rozpálené kotouče špiní.
Malá slečna, co je podává, má ruce pořádně barevné. Na přístroji se dá nastavit rychlost rány. Když mašina pracuje, bliká oranžový majáček.
"Umí i 160 kilometrů za hodinu. Co jeden trénink, to zničená rukavice," říká trenér Bruk. Směr puků mění lehkým pohybem. Několik kotoučů vystřelí cvičně. Čeká na svěřence, kteří se převlékají.
Hlava jako z hororu
"Jen počkejte, až Dominika uvidíte," varuje mladý gólman Tomáš Pöpperle, Haškův sparingpartner, který míří do Columbusu. Vítěz Stanley Cupu se z šatny vykolébá v prazvláštní výstroji. Trošičku připomíná postavu vraha z hororu Vřískot. Nebo nomáda z pouště.
Na nohou tenisky, modré stulpny, černé kalhoty. Brankářské chrániče chybějí. Dneska nejsou třeba, zabrat dostanou hlavně ruce. Na červeném dresu je číslo 39 i jmenovka. Obličej chrání bílá mřížka.
Jenže helmu zakrývají černé trenýrky! Hašek podepsal Detroitu a ještě nemá na přilbě nový design. Ten starý, ottawský, schovává.
V brance se olympijský vítěz střídá s Pöpperlem, šampionem německé ligy a stříbrným medailistou ze šampionátu v Rize.
Před posledním výstřelem v sérii už obvykle utečou. "Po deseti patnácti pucích mají kluci tep sto osmdesát, dvě stě," říká Bruk.
Na rozchytání posílá puky rychlostí kolem 120 kilometrů za hodinu. "Ty plachtí," popisuje Hašek. Z dálky to vypadá jako snadná záležitost.
Jenže po chvilce z něj kape pot, zhluboka oddechuje. Mezitím dá podpis malému klučinovi, jednomu z nepočetného obecenstva. Při tréninku se činí, je soustředěný, poctivě se vrací do brankářského postoje.
Až když kotouče míří na lapačku asi stočtyřicítkou, dostane pět gólů. Puky třískají do tyče.
"Takhle prudkou střelu chytám jednou dvakrát za zápas. Kdybych nevěděl, kam má jít, jsem bez šance," líčí Hašek.
"Tuhle mašinu nemám rád. Pět puků jde stejně a pak jeden letí jinam. Čekáš, čekáš a najednou ti jde na hlavu."
Na led půjde až koncem srpna v Třinci a pak v Písku. Tam už na něj budou pálit skuteční hokejisté. Zatím cvičí zákroky se strojem.
Na lapačku, vyrážečku, v pohybu i vkleče. Trenér Bruk dává svěřencům pokyny, občas pochválí. "Pohyb. Jo, jo, dobrý. Poposkoč si jako na bruslích," říká. Nebo: "Pravá, levá se zaklekáváním, dlouhý, nízký. Maximálně deset."
Hašek střídá kolena. Když se mu puk zakoulí na záda, rychle ho sklepe. V tu chvíli už letí další. Počítadlo se zastaví na čísle 633, oba gólmani mají za sebou po třech stovkách.
Dřina končí, Hašek míří do šatny. "A teď jdu do vířivky."
