„Bylo by hezké zůstat na jednom místě deset let, ale mě prostě baví zkoušet nové věci,“ poví hokejový dobrodruh Jakub Krejčík, jenž od loňska obléká dres Komety.
I díky jeho perfektním výkonům v play off se pod Špilberkem slavil titul. Letos zahájili Brňané pouť za zlatou obhajobou slibně, ve čtvrtfinále dvakrát přetlačili Vítkovice (3:2 v prodl. a 3:2) a o víkendu mohou ve vypjaté sérii soka dorazit.
Ale zpět ke Krejčíkovi, jehož příběh vlastně vyvrací tvrzení reprezentačního kouče Josefa Jandače, který několikrát zopakoval: „Češi dozrávají později, až někdy kolem pětadvaceti. A nikdo mi to nevymluví.“
Krejčík pokývne hlavou, ale vzápětí namítne: „Každý to má jinak, ale nemyslím si, že vyspíváme až někdy před třicítkou. Spíš je to o tom, že jsme pohodlní. Kluci se bojí, vybojují si pozice v áčku a je pro ně otázkou, jestli se jim chce riskovat jinde ve světě.“
Možná i proto byste na rozdíl od minulých let dnes spočítali české vyslance v nejvyšší švédské či finské soutěži na prstech jedné ruky (ve Finsku nastupují Hrachovina, Koblížek a Šulák, ve Švédsku Kaše).
„Asi jsme tam nezanechali dobrou vizitku,“ pousměje Krejčík, jenž dvě sezony hrál v Örebro. „Velký prostor tam dávají mladým klukům. Když se podíváte na věkové průměry týmů, pohybují se kolem 25 let. A když přijde cizinec, je to Kanaďan.“
Právě na severu Evropy sám na sobě pociťoval jakousi „českou pohodlnost“ a jen zíral, když se jeho mladí spoluhráči po tréninku automaticky zavírali v posilovně.
„To já jsem byl takový líný typ, zpočátku se mi moc nechtělo a raději jsem si zahrál fotbálek,“ poví upřímně český zadák. „Ale když vidíte, jak všichni makají, je vám to blbé. Co se tam mladým řeklo, to udělali a nesnažili se to nějak obcházet. Soutěž taky byla fyzicky náročná a já se naučil, že bez toho ten hokej nejde.“
Sešívaný sparťan, slyšel v Brně
Ze Skandinávie se předloni vydal do Medveščaku Záhřeb, který tehdy válčil v KHL. „Život tam byl výborný - historické město, které mi trochu připomínalo Prahu. Ale hokejově? Podle mě tam nic takového nemělo vzniknout,“ tvrdí Krejčík o klubu, který se po čtyřletém soužení v KHL vrátil do rakouské EBEL.
„To je pro klub maximum. Není tam přizpůsobená logistika, zázemí, stadion je starý. Měli jsme kabinu a to bylo vše. Žádná posilovna, žádné místo na rozcvičení,“ líčí Krejčík.
I proto loni v poslední den přestupního termínu kývl Kometě, v níž mu noví parťáci v žertu říkali „sešívaný sparťan s modrobílou krví“.
V Brně si ale libuje, volno často tráví se „sousedem“ a spoluhráčem Martinem Nečasem. „S přítelkyní se ho snažíme nějak zabavit, aby se neunudil,“ vtipkuje Krejčík.
Pohodu si přenáší i na led, v základní části byl se 35 body druhý nejproduktivnější borec mistrů z Brna. „Všichni mi vyčítali, že málo střílím, letos jsem házel puky víc i z míst, kdy to nebylo na střelu,“ povídá Krejčík, jenž se řadí k nejlepším bekům celé extraligy.
Olympijská pozvánka ho však minula. „Lhal bych, kdybych řekl, že mě to nemrzí,“ přizná. Teď tak bojuje o to, aby zklamání přelepil zlatou radostí. Loni už ji zažil.
