Sobotní duel s Havířovem si však ujít nechá. A má k tomu rozhodně dobrý důvod, čeká ho totiž oslava pátečních 75. narozenin. „O svém věku raději nepřemýšlím,“ usmívá se jedna z legend nejúspěšnějšího klubu československé historie.
Rodák ze Stražiska, malé vísky na Prostějovsku, hrál za tým z Vysočiny v letech 1961-1980 a získal s ním sedm mistrovských titulů. „Byl jsem strašně rád, že jsem se dostal do Dukly. A zůstal jsem jí věrný až do konce. Dá se říct až do důchodu,“ připomíná Hrbatý, který po skončení aktivní kariéry v Jihlavě působil také v roli trenéra.
Přitom se celkem snadno mohlo stát, že by dlouholetý kapitán jihlavského týmu červeno-žlutý dres nikdy neoblékl. Jednoduše proto, že neměl správný kádrový profil. Jeho o dvacet let starší bratr Eduard byl totiž římskokatolickým knězem, kterého komunistický režim na konci padesátých let věznil čtyři roky na pražském Pankráci.
„Předseda národního výboru ve Stražisku mi říkal, že se kvůli tomu do žádné Dukly nedostanu,“ vzpomíná na nepříjemné období Hrbatý. „Ale Jarda Pitner se o mě zasadil. S tím, že ve mně vidí talent a že bych mohl být dobrý,“ vzpomíná na trenérskou osobnost Dukly Jihlava a národního týmu.
„Když se mě pak po skončení základní vojenské služby zeptali, jestli chci podepsat jako důstojník, řekl jsem, že zůstanu,“ komentuje svoje rozhodnutí. „Nakonec jsem se stal kapitánem Dukly, což tehdy byla velká čest. Prožil jsem tady fantastické roky. A prožívám je vlastně i teď, kdy se na Jihlavu chodím dívat. Jsem srdcem duklák,“ tvrdí.
Z pole utíkal na hřiště
Hrbatý se narodil do rodiny domácího krejčího a matky v domácnosti jako poslední, desáté dítě. „Byli jsme čtyři kluci a čtyři holky, další dva sourozenci umřeli,“ popisuje těžký start do života. „Sestry si mě hýčkaly, kolikrát říkaly, že když jsem byl malý, nechtěl jsem chodit, že mě musely nosit,“ líčí s úsměvem. „Tak jsem si to vynahradil později, kdy jsem hrál hokej.“
Nejčernější den: Padl k zemi a já viděl, že je zleTen den ze své paměti asi nikdy nevymaže. Ve čtvrtek 5. března 1998 hokejový trenér Jan Hrbatý z pozice kouče mladšího dorostu SK Jihlava sledoval, jak mu před očima umírá jeden z jeho svěřenců. Talentovaný obránce Filip Číhal by přitom o týden později oslavil teprve sedmnácté narozeniny. „Bylo to šílené,“ vrací se k nejčernějšímu dni své trenérské kariéry. „Hráli jsme přesilovku, puk byl v pásmu soupeře. Číhal byl na útočné modré a najednou padl k zemi. Hra se přesunula jinam, ale hned jsme viděli, že je zle,“ popisoval Hrbatý. Mladého hostujícího hráče nezachránila ani okamžitá pomoc od místního lékaře, ani přivolaná sanitka. „Přitom nemocnice je na Kladně hned vedle stadionu, takže tam byli opravdu rychle. Odvezli ho, ale bohužel už jen konstatovali smrt,“ připomíná Hrbatý. Přesnou příčinu úmrtí odhalila až pitva - šlo o následek virového zánětu srdečního svalu. „Řekli nám, že to nebyla naše vina,“ říká Hrbatý, jenž měl nepříjemnou novinu sdělit rodičům. „Ale než jsme k nim přijeli, už to věděli. Volali jim z nemocnice.“ Do roku 1989 přitom mladí hráči před sezonou procházeli pravidelnou lékařskou kontrolou. „Chodili jsme k paní doktorce Čermákové, nebo do vojenské nemocnice v Praze nebo Brně. Klukům dělali EKG a další vyšetření,“ říká Hrbatý. „Je možné, že nám jeho rodiče něco tajili. Přitom maminka byla zdravotnice,“ podivuje se. „Nikdo nám neřekl, že by se s ním něco dělo. Byli přesvědčení, že bude hrát dobře hokej a že půjde do Kanady,“ vzpomíná. |
Oba rodiče se věnovali zemědělství. A pomáhat musel i malý Jan. „Tehdy se ještě tráva nebo obilí sekaly ručně a já jsem odebíral. Nebo pomáhal sbírat brambory,“ vzpomíná. „Ale kolikrát jsem utekl a šel hrát fotbal na hřiště vedle. Táta pro mě potom přišel, měl za zadkem provaz a hrozil, že mě zbije. Ale vždycky mi nakonec prominul.“
Fotbal a hokej byly pro vesnického kluka obrovským lákadlem. „Po škole jsem hodil tašku domů a už jsem byl na rybníku,“ popisuje.
Organizovaně se však oblíbenému sportu začal věnovat až v šestnácti letech v Prostějově, kde se učil zámečníkem. „Fotbal jsem hrál v krajském přeboru. A ne špatně. Možná, kdybych se mu věnoval víc, mohl jsem hrát za Duklu Praha,“ myslí si.
Kvůli hokeji jako dorostenec zažil i chvíle, kdy spal na lavičce na nádraží. „Stražisko je třicet kilometrů od Prostějova. Kolikrát jsme přijeli z nějakého zápasu, a než jsem šel ráno do práce, tak jsem neměl kde jinde být,“ vzpomíná. „Později se to zlepšilo, spával jsem u jednoho kamaráda nebo v hotelu Grand.“
Do Dukly se dostal na doporučení, které dal Pitnerovi sekretář svazu. „Říkal mu, že v Prostějově je šikovný kluk, na kterého by se měl určitě podívat,“ přibližuje Hrbatý, který do Jihlavy narukoval v roce 1961. „K útvaru 3276, tankový pluk,“ pamatuje si na povolávací rozkaz.
„Nevěděl jsem, že rukuju do Dukly, abych hrál hokej. Ale byl jsem za to rád. To víte, kluk z vesnice,“ vzpomíná na dobu, kdy v Jihlavě nenápadně vznikal slavný tým, který na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dokázal vybojovat šest mistrovských titulů v řadě.
„Tehdy se dával dohromady základ Dukly, který tvořili hráči z druhé ligy. Přišli bratři Holíkové, Honza Suchý, Pepík Augusta, Honza Klapáč, Láďa Šmíd,“ jmenuje hokejisty, kteří jsou v historii Dukly zapsáni zlatým písmem. „Celkově jsme byli dobrá parta. Všichni táhli za jeden provaz. A proto jsme měli takové výsledky.“
H - útok? Hokejová krása bez gólového efektu
Jihlavský trenér Pitner zkusil v Dukle složit H - útok. Vedle bratrů Jiřího a Jaroslava Holíka přidal právě Jana Hrbatého. Jenže jeho volba se neukázala jako šťastná. „Hráli jsme výborně, ale nedávali jsme góly,“ usmívá se Hrbatý. „Pětku soupeře jsme kolikrát nepustili ze třetiny, ale do brány jsme puk nedostali,“ vzpomíná Hrbatý.
„Pitner, který byl úžasně chytrý a měl hokejový čuch, pak do té lajny místo mě dal Honzu Klapáče a útok už měl sílu,“ uznává.
Naopak Hrbatému se dařilo s novými spoluhráči, Josefem Augustou a Jiřím Kochtou. „Byli jsme dva roky nejlepší lajnou Dukly. Pepík Augusta hrál stažené levé křídlo, my dva jsme se tlačili dopředu.“
Z tehdejší Dukly bylo blízko také do reprezentace. „Základ národního týmu tvořili hráči z Jihlavy,“ potvrzuje Hrbatý, který se možnosti obléct slavný dres s dvouocasým lvem poprvé dočkal v lednu 1964 v utkání proti Kanadě. „Bylo to pro mě překvapení, fantastický pocit,“ vzpomíná. „Myslím si, že jsem ani v národním týmu nezklamal. Odvedl jsem kus práce,“ těší ho.
Zleva hokejisté Jiří Kučera, Jan Hrbatý a Robert Lang a masér Pavel Křížek, když byli uvedeni do Síně slávy českého hokeje.
Na světových šampionátech v letech 1969 a 1970 vybojoval pokaždé bronzovou medaili. Největším jeho úspěchem však bylo stříbro z olympijských her ve francouzském Grenoblu v roce 1968. „To bylo něco mimořádného. Olympiáda je pro každého sportovce vrcholem kariéry,“ myslí si Hrbatý.
Po skončení hráčské kariéry v roce 1980 nastoupil Hrbatý v Jihlavě do nově zřízeného Střediska vrcholového sportu mládeže jako šéftrenér. A později se postavil i na střídačku A-týmu Dukly. Nejprve po boku Jaroslava Holíka, později vedle Františka Vorlíčka.
