„Cyklistiku sleduji. Ať je to Tour nebo Giro, reportéři to dělají úžasně poutavě. Sedím u televize a rád si to poslechnu,“ prozrazuje muž, který dnes slaví 80. narozeniny.
Také on začínal svou sportovní kariéru na jízdním kole.
„Já jsem ještě v dorosteneckém věku prohrál snad jediný závod,“ vzpomíná. „Ale cyklistika je samotářský sport. Bojujete sám se sebou. A mě více zaujal kolektiv,“ prozrazuje, proč se později raději vydal hokejovou cestou. „Tehdy v Karlových Varech byla legrace, humor. Parta lidí, kteří mě k tomu přitáhli.“
V roce 1960 však zamířil na vojnu do Dukly Jihlava. A strávil zde pak dlouhých patnáct let. „Do Jihlavy jsem šel rád, byla tam vidět perspektiva, určitý systém tréninkového procesu. Viděl jsem budoucnost v tom, že budeme pod dobrým vedením. Jarda Pitner nás měl jako svoji rodinu a Standa Neveselý se k němu přidal,“ zmiňuje legendární trenéry. „Byla tam úžasná atmosféra i vědeckost v tom tréninkovém procesu. Byli jsme první, kdo s tím začínal. A to se taky potom promítlo do našich výsledků,“ líčí.
Nikdo se vás neptá, co jste byl, co jste získal nebo udělal. To vše už je jen minulost.
Jan Klapáčbývalý hokejový útočník
Zlatá parta kolem Jaroslava a Jiřího Holíků – s nimiž Klapáč nastupoval v jednom útoku – Jana Suchého, Ladislava Šmída či Josefa Augusty byla základem toho, proč Dukla mezi lety 1966 a 1974 dokázala získat sedm mistrovských titulů.
Bývalí hokejisté Jan Klapáč, Jaroslav Holík a Jiří Holík (zleva) v kalendáři Dukly 2013
„Na Jihlavu vzpomínám strašně rád, byly to nádherné roky. Jednak na kamarády a přátele, jednak na jihlavské publikum. Bylo to úžasné,“ říká muž, který s Duklou prošel všemi zmiňovanými úspěchy.
Dařilo se mu také na reprezentační úrovni. Z olympijských her v Grenoblu (1968) a Innsbrucku (1964) se vracel se stříbrnou a bronzovou medailí, hned sedm cenných kovů vybojoval na mistrovství světa.
„Z něj mám jednu zlatou, tři stříbrné a tři bronzové. Dobrá bilance na dobu, která byla pod nadvládou sovětského hokeje,“ zmiňuje dominanci týmu z tehdejšího Sovětského svazu.
Parádní atmosféra na zlatém šampionátu v Praze
Krásné vzpomínky má Klapáč na světový šampionát v Praze v roce 1972, kde českoslovenští hokejisté ukončili 23leté čekání na mistrovský titul.
Jan Klapáč
|
„Překvapilo mě, že v archivu České televize moc záběrů z tohoto mistrovství není. Jenom pár utkání. Ale celá ta atmosféra nebyla dostatečně vyjádřená,“ zmiňuje loni na jaře vysílaný seriál Archiv Z. „Asi je to tím, že přišly jiné, výraznější úspěchy, které poté následovaly. Nagano, zlatý hattrick...,“ zmiňuje další slavné časy českého hokeje. „Ale já si vzpomínám, že to bylo první zlaté mistrovství světa po dlouhé době.“
Sám však z minulosti nežije. „Uzavřel jsem to s koncem sportovní kariéry. Život jde dál, byla to jen určitá epizoda a dnes mám jiné priority. Jako každý starší člověk,“ říká Klapáč.
Jeho hokejová sláva už je prý jen minulost. „Nikdo se vás neptá, co jste byl, co jste získal nebo udělal. Ptají se, co jste,“ má jasno. „I když nějaká stopa zůstane. Jsme rádi, že jsme pro Jihlavu pár titulů získali, ta naše generace. A doufáme, že v tom mladí budou pokračovat.“
Výsledky Dukly sleduje i v současnosti. „Občas se na sportovních akcích vídáme s Jirkou Holíkem, Honzou Suchým, Láďou Šmídem a dalšími hráči. A s Béďou Ščerbanem (jednatel Dukly – pozn. red.) mluvíme o hokejovém dění v Jihlavě,“ prozrazuje Klapáč. „Teď slyším, že se má stavět hokejový stadion, nebo se přestavovat. A to je dobrá zpráva,“ těší ho.
Jiří Holík, Jaroslav Holík a Jan Klapáč (zleva), tři českoslovenští reprezentanti na MS 1969
Oceňuje i fakt, že během koronavirové pauzy si někteří jihlavští hokejisté našli kvůli obživě brigádu. „Líbí se mi přístup hráčů a vedení jihlavského hokeje. Akce, které dělali, nebo brigády. To vše dává dohromady partu a buduje vztah k veřejnosti,“ tvrdí Klapáč.
Právě ve složité situaci se podle něj projeví, co v kom je. „Ukáže se pravý vztah k hokeji, k městu, k celé Vysočině. To se mi líbí a lidé jim to vrátí. Jsou to jejich hráči, budou jim fandit a projevovat přízeň, která je u sportu potřeba,“ podotýká člen Síně slávy českého hokeje.
Děda je moje inspirace, říká olympijská vítězkaPokud se na bývalého hokejového útočníka Jana Klapáče zeptáte jeho vnučky, úspěšné české snowboardistky a alpské lyžařky Ester Ledecké, zcela jistě vám řekne, že je jejím vzorem. „Od dětství je mojí největší inspirací. Naučil mě, jak milovat sport,“ říká dvojnásobná olympijská vítězka. „Jsem šťastná, že tu sedím se dvěma medailemi, a doufám, že je na mě hrdý,“ vzkázala mu před třemi lety přímo z olympijského Pchjongčchangu. Tam šokovala celý svět, když na lyžích vyhrála superobří slalom a na snowboardu paralelní obří slalom. „Těžko to štěstí popsat, takový úspěch jsme nečekali,“ přiznal Klapáč, který zlaté závody sledoval doma u televize. „Teď tu sedíme s manželkou a rozebíráme, jakou cestu musela Ester podstoupit. A co to stálo úsilí.“ Právě Klapáč má na úspěších Ledecké nemalé zásluhy. Pomáhal jí nejen s kondiční přípravou, ale dříve také s psychickou stránkou přípravy. „Začínali jsme tím, že se učila podat ruku vítězi,“ usmívá se. „Faktem je, že byla velmi tvárná. Motivovaly ji také naše historky z hokejové Dukly,“ říká Klapáč, který se proslavil jako křídlo legendární lajny s Jaroslavem a Jiřím Holíkovými. |
