Samo sebou, že neméně zásluh na triumfu měli i borci z NHL, jednička sousedního nároďáku a mistr světa z roku 2002 ve Švédsku však do Pardubic přišel ještě o něco dřív než oni a už v té chvíli měla skvadra, jíž šéfoval Zbyněk Kusý, hlad po titulu.
„Proto jsem Pardubice zvolil. Já týmy, kde jsem byl pod tlakem, vyhledával. Zbyněk Kusý mě oslovil, cítil jsem z jeho strany důvěru a rychle jsme se domluvili. Očekávání jsem měl rád, bavilo mě, když jsem mohl dokázat, že jsem ta správná volba. Čím větší tlak, tím větší zábava,“ líčí dnes už bývalý brankář Lašák.
Mistrovské zápasy před časem opakovala Česká televize, prý jste během nich inicioval společnou konverzaci s některými hráči. Jak jste to prožívali?
Hodně jsem se na to těšil. Přibližně v té době na Slovensku běžely také záznamy z našeho památného mistrovství světa 2002, ale víc jsem se těšil na české zápasy v play off, protože jsem dostal možnost si je ještě jednou v životě prohlédnout a probrat je s klukama. Byli jsme neskutečná parta, ale oproti hráčům z týmu mistrů světa jsem se spoustou z nich nebyl v kontaktu, takže když jsem měl čas, vytvořil jsem skupinu na WhatsAppu, kde jsme zavzpomínali a vytáhli sami na sebe nějaké věci. Bylo to úžasné. Vedle těch všech utkání jsme zažili hrozně moc zábavy.
Převažuje ve vás tedy po těch letech úspěch na ledě, nebo život s týmem mimo kabinu?
Mixuje se to, ale spíš se mi vybaví parta. Hokej jsme si užívali, přišli kluci z NHL, kteří to pojali jako sezonu, kterou si mohou trochu užít a pobavit se, a my se s nimi svezli na jedné vlně. Měli jsme opravdu dobrý kolektiv, který byl pořád spolu. Dokázali jsme se pobavit, mluvit mezi sebou o důležitých věcech, a když přišel zápas, tak jsme v něm bojovali jeden za druhého.
Zakázali jsme si slavit góly. Jak Mikeska řídil famózní pardubický útok |
Michal Mikeska říkal, že jste byl členem party, která titul hodně oslavovala. O gólmanech se přitom povídá, že mají svůj svět a jsou trochu bokem, měl jste to tedy jinak?
Já se kolektivu nikdy nestranil, naopak. Dělal jsem všechno tak, abych pak mohl mužstvu něco říct, když jsem cítil potřebu, a tým na to reagoval pozitivně. Nebyl jsem nijak zatáhnutý, snažil jsem se komunikovat a poslouchat i ostatní spoluhráče. Při zápasech jsem se ale samozřejmě snažil věnovat sám sobě, najít si svůj rytmus a vlastní koncentraci.
Přímo na ledě jste po výhře v poháru vozil tehdy ještě malého synka. Vzpomíná na to i on, potažmo celá vaše rodina?
Syn si to až tolik nepamatuje, byl malý a vzpomíná na to hlavně z fotek. Ale já měl šestadvacáté narozeniny a manželka mi v ten den navíc oznámila, že čekáme dceru. Tedy tři důvody k oslavě: měl jsem narozeniny, vyhrál jsem titul a ještě jsem měl na cestě druhé dítě.
Tak to je hodně silný moment. Máte ještě nějaký další, který se vám z této sezony vybaví?
Bylo jich víc, ale už jsem říkal, že vždy, když si na ten ročník vzpomenu, tak mě napadne parta kluků. Hodně sportovců to používá jako klišé, ale my? Třeba právě na tom WhatsAppu jsme vytahovali staré příhody a připomínali si, jak jsme byli pořád spolu. Nejde ani vyprávět, kolik jsme toho mimo hokej zažili.
Kdo byl tím, ke komu jste měl tehdy v kabině nejblíž?
Měli jsme partičku já, Michal Mikeska, Tomáš Rolinek a Andrej Novotný. Měli jsme vztahy už z minulosti, kdy se navzájem navštěvovaly naše rodiny a tak dále. A když přišli kluci z NHL, tak se děly velké věci, do týmu se začlenili neuvěřitelným způsobem.
Měli jsme jeden z top týmů. Kouč Martinec o čtvrtém pardubickém titulu |
Na ledě vás táhli nejen hráči z NHL, ale i celý zbytek týmu. Jaké je to pro gólmana? Uvolnění, že vpředu těch pět šest gólů napadá, nebo spíš závazek, že jim to nesmíte vzadu zkazit?
V bráně nad tímhle vůbec nepřemýšlíte. Jediná vaše starost je chytat puky a není prostor na kalkulaci. Já mohl kontrolovat pouze věci, které můžu ovlivnit: vlastní výkon, soustředěnost, přípravu na zápas, stravu, spánek... To, jestli dají útočníci gól nebo tyčku, už šlo mimo mě. Řešil jsem pouze sám sebe.
Jedna věc je, že s vámi hrály legendy na ledě, druhá, že další stály na střídačce. Jací trenéři byli Vladimír Martinec s Jiřím Šejbou?
Nejdřív je potřeba říct, že s námi začínal pan trenér František Výborný a mně bylo hrozně líto, že končil. V prvním zápase jsem se zranil a nastupoval jsem až na pátý, kdy byl na odchodu. Říkal jsem mu, aby ještě zůstal, že to potáhneme a ještě se to nastartuje, ale měli jsme v uvozovkách štěstí, že místo něj přišli právě tito pánové. Nevím, jestli by jiný trenér tenkrát dokázal chápat, co se dělo v kabině. Vladimír Martinec nám dal volnost a počkal, jak budeme zodpovědní, což my byli. Bavili jsme se, ale od trenéra jsme měli podporu. Prostě vždycky počkal, jak se některé věci vyvrbí, a viděl, že se s námi dá pracovat.
Pár let po triumfu pak přišlo trochu temnější období vaší kariéry. Říkal jste, že jste s ní chtěl skončit po příchodu Dominika Haška do Pardubic, což na první dobrou působí jako možný komplex z toho, že vás z brány vystrčil tehdy pětačtyřicetiletý gólman...
To chápete špatně. Nebylo to o Haškovi, ale jen o mně. Už když jsme hráli v roce 2009 čtvrtfinále s Plzní (prohra 3:4 na zápasy), tak jsem byl vyhořelý. Pendloval jsem mezi klubem a nároďákem, když kluci v Pardubicích měli volno, tak já nastupoval do přípravy na mistrovství světa, po něm jsem dostal týden dovolenou a začala další sezona. Neměl jsem z hokeje vůbec nic, neužíval jsem si ho a trápil se. Nevěděl jsem, co dál. Když přišel Dominátor, tak jsem měl naopak radost, říkal jsem si, že budu mít pár měsíců volno a nakopne mě to, ale nestalo se. Nevěděl jsem, co se sebou. Neměl jsem žádné emoce ani v hokeji ani v osobním životě.
Nakonec jste se ale dokázal opět rozchytat nejen v KHL. Co vám tehdy nejvíc pomohlo?
To by asi bylo na povídání v jiném rozhovoru. Zkrátka mi prospělo, že jsme vyhledal pomoc u lidí, kteří jsou profesionálové v oboru. Ti mě nastartovali.
V Česku jste pak hrál ještě jednou za Liberec, což byla medailově stejně úspěšná štace jako Pardubice. Co je víc?
Těžko se to porovnává. Když jsem šel do Pardubic, tak jsem měl v zádech tři medaile z dospělého mistrovství světa a jednu juniorskou během čtyř let, takže jsem byl v hrozném laufu. A pak jsem zase najednou nějakých devět let na úspěch čekal. Liberec byla neskutečná štace, kde jsem se cítil skvěle a připomínala mi domov. Ten jsem měl ale i v Pardubicích, kde byla rodinka, děti mi tam chodily do školy a měli jsme velkou partu v Srchu. Obě angažmá si získala velký kus mého srdce.
Proč tehdy po opětovném odchodu z Ruska nedopadl návrat pod Zelenou bránu?
Tenkrát jsem dokonce do Pardubic sám volal, že jsem ochotný za ně hrát zadarmo. Neměl jsem v té době žádnou nabídku a říkal jsem, že přijdu na měsíc bez nároku na výplatu, což může oběma stranám pomoci, a pak se uvidí, co dál. Vedení to ale tehdy odmítlo, myslelo si, že už jsem za zenitem.
Tak jste si v roce 2016 spravil chuť titulem v Liberci.
Ano. Kdybych se vrátil do Pardubic, tak ta cesta mohla být jiná, naštěstí mě odmítly a zažil jsem další pohár nad hlavou. Někdy jsou zlé věci v životě nakonec těmi dobrými.
Ještě rok před tím jste pod Ještědem během základní části posbíral pět asistencí. Zkoušel jste v kariéře vstřelit i gól?
Přiznám se, že na to jsem „neměl koule“. Nechtěl jsem riskovat, že ublížím týmu. Abyste jako gólman střílel na prázdnou bránu, musíte mít odhodlání a strašným způsobem si věřit. Já ale myslel jen na to, abychom neinkasovali. Když jsem měl možnost, rozehrál jsem za modrou na obránce, ale nerad bych riskoval nějaké zakázané uvolnění, které by dalo šanci soupeři. Chtěl jsem pomáhat.
V Pardubicích máte druhý domov, jak vnímáte jejich úpadek během posledních let?
Sleduji to a je mi to líto. Když jsem odcházel, byl to jeden z nejlepších klubů v Evropě, a když jsem se vrátil, tak už to byl naopak pomalu amatérský klub, který ztrácí svou identitu. Pamatuji si, že když jsme s Pardubicemi v lednu 2006 letěli do Petrohradu na turnaj Super Six, tak nás tam vnímali jako mužstvo s vysokým kreditem. O pár let později jsem v Pardubicích trénoval a viděl jsem, jak to všechno šlo strašně dolů. Věřím, že to znovu nakopnou, stále tam jsou lidi jako Michal Mikeska nebo Tomáš Rolinek, které mám velmi rád a přeji jim úspěch. A nejen jim, jsou to přátelé na celý život.
Ján LašákNarodil se 10. dubna 1979 ve slovenském Zvolenu. Zde začal s hokejem a v sezoně 1998/99 poprvé okusil nejvyšší domácí soutěž. V roce 1999 chytal za Slovensko na juniorském světovém šampionátu a získal bronz.  Kompletní sbírku medailí má pak i z dospělých mistrovství světa, tu nejcennější „placku“ vychytal v roce 2002 ve Švédsku. Na kontě má šest startů v NHL za Nashville Predators a 195 si jich připsal v nižších zámořských soutěžích. V české extralize Ján Lašák oslavil dva tituly, po jednom s Pardubicemi a Libercem, přičemž v obou angažmá bral i stříbrnou medaili. Má za sebou kariéru v KHL a ve Finsku, kde postupně oblékal dresy Petrohradu, Atlantu Mytišči, Chabarovsku a Spartaku Moskva, respektive Jokeritu. Dnes je trenérem gólmanů u slovenské reprezentace. |
Už byla řeč i o vašem synovi, který také hraje hokej. Je ale útočník, jak to, že nechytá jako táta?
Protože není blbý. (směje se) Velmi jednoduchá odpověď.
Po kariéře jste se usadil doma na Slovensku, ale dál se pohybujete kolem hokejových brankářů. Jaká přesně je vaše pracovní náplň?
Připravuji dospělé gólmany na mistrovství světa a mám na starosti také všechny mládežnické reprezentace, komunikuji s jejich trenéry a sleduji mladé gólmany. Nastartovali jsme projekt, kdy každý měsíc pořádáme kemp pro 34 brankářů a 2 brankářky z celého Slovenska. Během dvou a půl dne pořádáme přednášky se světovými odborníky, máme tréninkové jednotky pod deseti trenéry se dvěma skupinami gólmanů. Pomáhá nám to posouvat se dál. A taky mám na starosti pomoc sociálně slabším rodinám, těm sháníme brankářské výstroje, už jsme jich udali přes sto dvacet za dva roky. Snažíme se taky najít nějakou spolupráci mezi českými a slovenskými mladými brankáři, v tom mi angažmá v České republice hodně pomohlo, snadněji se mi teď komunikuje, všichni jsou ochotní.
Patřil jste ke kritikům slovenského hokejového svazu, jaká je u vás situace dnes?
Co se týká brankářů, tak jsme tam, kde jsme nikdy nebyli. Takové kempy byly před příchodem mojí party možná jeden dva za rok. My jich za dva roky měli třináct, kdy je během nich všechno hrazené a mladí dostávají přednášky od koučů z NHL a motivační proslovy od dalších hráčů a odborníků. Posouvá je to hlavně po lidské stránce. Vybudovali jsme unikátní projekt, ze kterého jsou nadšení rodiče i děti.
V současnosti nás omezuje koronavirus a karantény. Jak tohle období prožíváte?
Abych pravdu řekl, tak mám poprvé v životě volno. Samozřejmě mě to trochu deprimuje a situaci sleduji, ale naštěstí to u nás na Slovensku není tak hrozné. Jezdím na chalupu do přírody a odpočívám. A taky dělám na nějakých věcech do další sezony, ale není jich zase tolik. V Americe přerušili juniorskou soutěž, takže i syn se vrátil domů, je dobré, když máte v takové době své dítě u sebe.
