Teď však druhým rokem žije i se svou kanadskou partnerkou v rodném Liberci a jako skaut i kouč pomáhá místnímu klubu. Třeba i při současné touze po titulu.
Sedí v liberecké šatně a než začne vyprávět, sáhne do strun kytary a zazpívá pár veršů od Kryla. „Důvod, proč jsem žil zajímavý život, je, že mě zajímá všechno. Nic jsem neuměl úplně dobře, ale od všeho trochu,“ říká 57letý Ludvig. Muž, který kromě 314 zápasů v NHL zažil i tři v československé lize.
Ty byly v dresu Litvínova.
V roce 1979 jsme s osmnáctkou vyhráli mistrovství Evropy a já tam z Liberce odešel. Byl jsem tam na přípravu a pak to Ivan Hlinka na začátku sezony po první třetině stáhl na jeden a půl útoku a my mladí seděli v kulichu na lavičce. Tak jsem po dvou měsících řekl, že na to kašlu, sebral si kytaru a šel do Liberce hrát první národní. To se dvakrát opakovalo, než jsem v roce 1981 utekl.
Jak?
Ustálená cesta byla přes Jugoslávii, jenže paradox byl, že i když tudy uteklo hodně lidí, nikdo nevěděl, jak to přesně funguje. Prodal jsem všechno, co jsem měl. Pionýra, lyže, brusle. Nikdo nechápal, ale já říkal: Jdu do Trenčína do Dukly, dostanu nové. Koupil jsem si v Čedoku zájezd do Jugoslávie a tam se odtrhl. Na hranicích s Rakouskem mě ale pohraničníci obrátili. Nevěděl jsem, že kdybych zažádal o politický azyl, pustí mě. Říkal jsem, že mám ve Švýcarsku strejdu a že chci jen projet. Pak mi jeden pohraničník po výslechu poradil, že si můžu v Lublani koupit tranzitní vízum skrze Rakousko k nám. Prodal jsem dědův snubní prstýnek a o půlnoci mě vyplivl vlak ve Vídni.
A byl svobodný?
Skončil jsem v utečeneckém táboře, protože museli prověřit moji historii, což trvalo devět měsíců. Spojil jsem se s tetou a strejdou, kteří v roce 1968 emigrovali do Kanady, a řekl jim, že jsem hrál hokej, jestli by nedali někomu vědět. Oni zavolali do Edmontonu, kde byl manažer Glen Sather, nynější prezident Rangers. Zjistili, co jsem zač, a po osmi měsících zazvonil v lágru telefon, že mi zaplatí letenku a ubytování na měsíc, když dorazím na tryout (zkoušku). Překladateli jsem řekl, ať to rychle odkývne, než si to klub rozmyslí. A za měsíc jsem seděl v letadle.
Seriál MF DNESLidé ze zákulisí extraligových klubů Do vyřazovacích bojů připravila MF DNES sérii příběhů a rozhovorů s lidmi, kteří stojí v pozadí extraligových týmů. 1. díl: Zlínská legenda pere dresy. Dřív stačilo jednou za týden, dnes denně 2. díl: Půl století rolbařem. Začínalo se s džípem, směje se stálice Sparty 3. díl. Hledám hráče s touhou. Jak Radim Vrbata mění hokejovou Boleslav 4. díl: Nejedeš, slyšel první draftovaný Čech. Báli se, že uteču, vzpomíná Svozil 5. díl: Rádce mocného šéfa. Z Komety by stěží vyrostl gigant bez dříče Medlíka 6. díl: Jak bývalý revizor Kalina pečuje o kabinu plzeňských hokejistů 7. díl: Hradecký asistent Svoboda: Nechte se životem vést, jinak budete jen padat |
Věděl jste něco o NHL?
Velmi málo. Teta z Kanady mi posílala kartičky, takže jsem borce jako Bobby Clarke, Bill Barber, Clark Gillies měl nalepené na slabikáři. Pak proti těm frajerům hrál. V roce 1972 jsem s tátou koukal na televizi, přes běhající proužky viděl Petera Mahovliche, obra, co byl pro mě bůh. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že s ním budu sedět v autě, budeme jezdit skautovat a mluvit anglicky – já Honza Ludvig z Liberce, měl bych ho za blázna. Proto mladým říkám, ať sní co nejvíc, protože vše se může stát. Jsem toho důkaz.
Jaký byl přílet do Kanady?
Moje představa o Americe byla z knížky Jacka Kerouaca Na cestě. Četl jsem ji pořád dokola, snad tisíckrát. Přistál jsem na letišti v Edmontonu a myslel si, že tam poběží medvěd. Místo toho úplná rovina v polích a venku minus 48 stupňů! Na letišti štáby s kamerami, otáčím se, kdo slavný za mnou jde, a ony tam byly kvůli mně. V kabině zase furt natáčeli hubeného blonďáka. Říkám si, že je to asi nějaká filmová hvězda, a on to byl Gretzky. Já ho neznal. Druhý den tu hráli Red Wings. Nastoupil jsem v hotelu do výtahu, kde mě ubytovali, a tam vysoký pán v saku. Podíval se na mě, podal mi ruku a řekl: Chtěl bych vám popřát hodně štěstí, včera jsem o vás četl pěkný článek. Já jsem Václav Nedomanský. A mně spadla čelist.
Nakonec jste se v Edmontonu neprosadil, uspěl jste až v New Jersey.
Přiletěl jsem a Sather mi řekl, ať si vezmu vercajk a něco ukážu. Jenže já rok nehrál hokej, protože jsem v Rakousku kopal příkopy. Tak jsem se první dny učil bruslit, pak mě poslali do juniorky a na farmu. Před další sezonou jsem přišel do kabiny, rozhlédl se kolem sebe a viděl Gretzkého, Messiera, Coffeyho, Kurriho. Pochopil jsem, že tady hrát nebudu. Mezitím mě oslovilo New Jersey, které se přestěhovalo z Colorada. Podepsali mě a já se každé ráno probudil a štípl se, jestli to není sen. Můj původní plán totiž byl, že pojedu na Aljašku dělat dřevorubce a budu hrát na kytaru, protože na hokej nebudu mít. A najednou NHL. První rok jsem nebyl dobrý, ale makal jsem, tak si mě nechali. Další léto jsem dřel jako kůň, sáhl si na dno a stal se součástí mančaftu, i když on nebyl nic moc.
Stříkala ze mě krev, tak jsem uháněl z ledu, vzpomíná legenda Salming |
Jak vás brali zámořští hráči? Pamatuji, že Börje Salming, evropský průkopník, vyprávěl, že ho mívali za zbabělce. Štvalo je, že Evropané berou domácím práci.
K Salmingovi mám obrovský respekt, ale moc mě na ledě nemusel. Nadával mi do komunistů, což bylo s mým příběhem docela srandovní. On a Venca Nedomanský otevřeli dveře Evropanům. Ale jo, koukali na nás jako na posery a Salming udělal všechno, aby to změnil. Já jsem pak na ledě taky vyhrál nějaké své války a po určité době získal respekt, že mě nechali na pokoji a mohl jsem hrát hokej.
Jak reagoval Ivan Hlinka, když vás, toho kluka ve stínu, najednou potkal v NHL?
On a Vladimír Martinec byli pro mě u nás modly. Pamatuji, jak mi v přípravě proti Litoměřicím dal puk, já vystřelil od modré a gólman to chytil. Přijedu na střídačku a říká mi: Mladej, když ti přihraju puk, tak ti ho nedávám, ale jen půjčuju. Od modré stejně gól s tou svou žabkou nedáš, takže mi vrať puk zpátky, jeď k bráně, dej hokejku na led a já ti ho tam naservíruji. Za tři střídání to udělal. A já měl hubu dokořán.
Co ta NHL?
Tam přišel pozdě. Mydlilo se to a nehrál se hokej, který by mu vyhovoval. Ale po revoluci jsem tady začal dělat byznys s Petrem Svobodou (zlatým střelcem z Nagana) a obchodovali jsme s Ivanem. Jednou nás pozval na družstevní valnou hromadu, kde hrála dechovka. Ivan najednou zavelel: Mladej, pojď hrát. Poslal muzikanty na kafe, dal mi kytaru a zpíval Náhrobní kámen. Byl ohromný zpěvák.
Znali jste se výborně, v Litvínově jste hrál i s Vladimírem Růžičkou, v Liberci jste na přelomu tisíciletí potkal Josefa Jandače. Přestože jste roky dělal skauta v NHL, nepřišla žádná nabídka na spolupráci z reprezentace.
Občas mi volal Lojza Hadamczik či Pepa Paleček, když se u nějakého hráče rozhodovali a já jim to málo, co jsem věděl, řekl. Ale utekl jsem mladý, takže mě moc lidí neznalo, a já ani nebyl žádný zázrak.
Jak se z vás vlastně skaut stal?
Hrál jsem v Jersey, když tam přišel manažer Lou Lamoriello, a já byl jeho první výměna. Vytrejdoval mě za Jima Korna do Buffala. Byl jsem tam dva roky, měl problémy s kolenem, prodělal tři operace a řekli mi, že je s hokejem konec. Bylo mi 28 let a první, co jsem udělal, bylo, že jsem zavolal do New Jersey. Lou si mě pamatoval, pozval na oběd a z fleku mi nabídl práci. Byli jsme spolu skoro 30 let.
Byl odjakživa tak přísný?
Jeho modlou je Vince Lombardi, legendární kouč amerického fotbalu. Hodně věcí od něj převzal. V Jersey v kanceláři míval jeho obrovský portrét. Byl tvrdý. Když něco nefungovalo, odskákal to trenér, jindy hráči. Ale zároveň jeden z nejpřátelštějších lidí. Byl vizionář. Mnozí manažeři vidí dva tři roky dopředu, on deset. Udělal rozhodnutí a já se za pár let ptal: Jak to mohl vědět?
Co kdyby dnes zavolal o radu?
Voláme si, jsme přátelé. Kdyby řekl, že by mě za devět hodin potřeboval v kanceláři, budu tam. Udělal pro mě tolik, že se může ozvat ve dne v noci. Můžeme se ale bavit o všem kromě hokeje. Pomáhám teď totiž Bostonu, skautuji pro ně volné hráče v Evropě, zatímco on je manažerem Islanders.
Ale nikdy nezapomene, že jste objevil Patrika Eliáše, pozdější legendu Devils.
Je to jeden z nejchytřejších hráčů, které jsem kdy skautoval. Vedle něj je Larionov, Gretzky a Dacjuk. Poprvé jsem ho viděl během stávky NHL v roce 1994. Přiletěl jsem z Kanady do Kladna, on si na rozcvičce krásně hrál s pukem. Začal zápas, sedl si do druhé řady a nasadil stulpnu na hlavu. A druhý zápas stejný průběh. Až ve třetí třetině ho tam pustili a já rychle přišel na to, že kouká na hokej jinak než ostatní.
Jaký je?
K ohromnému talentu a sportovnímu umu – klidně by mohl být profesionální tenista, fotbalista – je neskutečně pracovitý. Ani v Jersey to neměl jednoduché. Byl rok na farmě, povolali ho nahoru, dal gól, ale já ho stejně naložil do auta a vezl zpátky. Ptal se: Co mám dělat? Příště dej hattrick, říkal jsem. Lou ho chtěl potrápit, nechat ztvrdnout.
Kdy jste se do Československa poprvé vrátil?
Pár týdnů po revoluci. Přiletěl jsem do Německa a táta pro mě přijel na hranice. Zase svítila každá třetí lampa, ulice byly temné. Stáli tam ti samí pohraničníci se samopaly, ale tentokrát mi řekli: Vítáme vás po letech doma. Já jsem utíkal s tím, že už se sem nikdy nevrátím. Bylo to nejtěžší rozhodnutí v životě a je skvělé, když to uděláte jako mladý, protože všechna další rozhodnutí jsou pro vás jen dětskou hračkou.
Teď jste ale doma zase v Liberci.
Nerad používám slova „navždy“ či „nikdy“. Jeden mindrák emigrantů jsou rodiče. Za 37 let jsem s nimi strávil jen pár týdnů, takže jsem šťastný, že když jim je teď 85 let, můžu si s nimi hodiny a hodiny povídat. Liberecký hokej mi navíc nastartoval kariéru, já se mnoho naučil od severoamerických legend a měl nutkání to předat lidem se zájmem. Tady jsem je našel. Filip (kouč Pešán) je jednou z cest, jak se český hokej dostane zpátky na výsluní.
Majitel libereckého hokejového klubu Petr Syrovátko.
Zároveň Petr Syrovátko, majitel Bílých Tygrů, přiznal, že právě vy jste mu v Americe ukázal, jak by chtěl tady hokej dělat.
Petr s manželkou a dětmi u mě byli šest týdnů. Bydlel jsem v Kanadě v horách, v pustině, byl zálesák, zatímco oni přijeli načančaní z města. Musel jsem odjet skautovat, měl u baráku hromadu kulatiny a ze srandy řekl: Koukej to nasekat, než přijedu domů. Vrátil jsem se za tři dny, Petr měl ruce plné krvavých mozolů a venku byly všechny špalky nasekané. Poznal jsem, že když si tenhle borec něco umane, najde cestu.
Sen o dřevorubci se vyplnil?
Jo. Pořád tam mám barák, je to 1 600 metrů nad mořem a pochopil jsem, že nejbezpečněji se cítím v přírodě. Moje paní je z Kanady, každý den chodíme se psy na Ještěd a já jí říkám: Když zavřeš oči a nic bys netušila, tak nepoznáš, jestli jsi v Kanadě, nebo Česku. V tom je příroda kouzelná.
