Stal se součástí hráčského kolotoče, který v minulých dnech spustila hokejová Dukla Jihlava. Několik jejích hráčů si v nejbližších týdnech vyzkouší extraligu, naopak jiní přijdou na čas vypomoct na Vysočinu.
A jedním z těch, kteří mají vyřízený střídavý start do prvoligového jihlavského A-týmu, je také dvaadvacetiletý pardubický útočník Jan Mandát. Hned ve svém prvním utkání proti pražské Slavii se zařadil mezi největší hvězdy utkání.
„Hrozně jsem se na ten zápas těšil, vůbec jsem neměl trému,“ přesvědčoval Mandát, který se na vítězství Dukly 3:0 podílel jedním gólem a jednou asistencí.
Předchozích pět sezon jste strávil v zámoří, kde podobné příběhy, kdy hráč přijde do nového týmu a de facto okamžitě rozhodne utkání, doslova milují...
(usmívá se) Jsem moc rád, že jsme vyhráli. A to, že jsem dal gól a nahrávku, to je jenom plus navíc.
Vy jste se ale prezentoval také jako ochránce lídra týmu Tomáše Čachotského. Považoval jste za nutné soupeři vysvětlit, že na kapitána se nesahá?
Přesně tak. V každém týmu by to tak mělo platit. Tady bylo potřeba dát najevo, že do Tomáše se nešťouchá. Ale žádná bitka z toho nebyla, jenom jsme se navzájem strkali.
Mezi vámi a jihlavským kapitánem je více než třináctiletý věkový rozdíl. Byl to kdysi váš vzor?
Stoprocentně. Však jsem tady chodil na hokej odmalička. Navíc pro mě je Čagy obrovský vzor i teď. Cokoliv mi řekne, to si beru k srdci.
O to větší radost jste asi musel mít, když vás trenéři postavili vedle něj do útoku. Nicméně on teď odchází na měsíční hostování do Zlína, takže pokud přijedete příště, už s vámi v jednom týmu nebude...
Abych pravdu řekl, vůbec netuším, jak to bude dál pokračovat. Jestli sem ještě přijedu. To si mezi sebou musí domluvit kluby.
Proti byste ale asi nebyl...
Rozhodně ne. Hned jsem to taky takhle řekl i panu Ščerbanovi (jednatel Dukly Jihlava - pozn. red.). Nemám problém přijet, ale musí to mít smysl. Abych třeba nehrál čtyři zápasy ve čtyřech dnech.
V Pardubicích jste spokojený?
Hrozně moc. Ať už s vedením klubu, nebo s výbornou partou. A taky zázemí je v Pardubicích skvělé. Město hokejem žije.
Já vím, že ptát se, co by bylo kdyby, není ideální, ale přesto to zkusím. Vybral byste si Pardubice i v případě, že by se Jihlava loni v extralize zachránila?
Ne, Dukla pro mě byla první varianta. V kontaktu s panem Ščerbanem jsem byl někdy od ledna. Bohužel záchrana se nepovedla a já se s ním domluvil, že bych teď potřeboval hrát extraligu. Že tedy půjdu do Pardubic.
Pojďme na chvilku k vašemu pětiletému působení v zámoří. Asi muselo být pro sedmnáctiletého kluka hodně těžké, když se najednou musel začít o všechno starat sám...
To je pravda. Když jsem odcházel, nevěděl jsem, do čeho jdu. Rodiče mě vysadili na letišti a já letěl. První rok mi naštěstí hodně pomohl Petr Šidlík, který byl ve stejném klubu. Občas se mi zastesklo, někdy jsem chtěl domů, ale vydržel jsem. A když si tímhle projdete, stane se z vás jiný člověk.
Nejprve jste hrál juniorskou soutěž a potom dva roky na farmě New Jersey Devils. Jaké to bylo v Albany a Binghamtonu?
Nic moc. V Albany jsme třeba šli na večeři a obsluha se nás ptala, co děláme. Řekli jsme, že hrajeme hokej, a oni se ptali, za koho. Vůbec nevěděli, že se ve městě nějaký hokej hraje. Do haly pro sedmnáct tisíc lidí jich chodilo tak patnáct set. V Binghamtonu to pak bylo v tomhle směru lepší, ale jinak nuda.
A co cestování na zápasy?
Nejbližšího soupeře jsme měli dvě hodiny autobusem. A třeba do Toronta jsme jeli i devět hodin. Bylo to fakt náročné.
To vám teď v extralize musí připadat, že jsou všichni soupeři v podstatě hned za rohem, nemám pravdu?
Jasně. Kluci sice nadávají, když se někam jede dvě hodiny, ale pro mě je to úplná nádhera. (směje se)
Kdyby to bylo možné, co byste z Ameriky přenesl do Česka?
Z Ameriky asi lidi. Neříkám, že tady jsou špatní, ale tam nikdo nikomu nic nezávidí, nikdo nikoho nepomlouvá. Tady se hodně řeší osobní život někoho jiného.
A je něco, co byste naopak hned dovezl za moře?
Asi dobré české jídlo, to mi tam chybělo ze všeho nejvíc. Prostě nějaký pořádný knedlík se svíčkovou nebo guláš ( usmívá se).
