Litovat peněz není třeba, jistě jich vystřílí víc. Na ledě se skromný student gymnázia instinktivně mění v zabijáka. Takového, jehož tuzemský hokej v seniorské kategorii roky hledá.
Pár ilustrujících čísel: loni v mladším dorostu nasázel ve 12 zápasech 41 gólů! O kategorii výš se držel v průměru zhruba gólu na utkání. Jako osmák dal Kladnu v jednom duelu devět branek a dodnes s oblibou vzpomíná na mač s Děčínem, kdy jeho lajna zařídila 15 gólů.
V extralize se trefil při třetím startu, po Rostislavu Oleszovi jako druhý nejmladší v historii.
A tak, ač teď bude mluvit Myšákův agent Robert Spálenka ze společnosti Sport Invest, nezní jeho slova nikterak nabubřele, vychloubačně, nepatřičně. „Je výjimečný výběrem místa, přesností a kvalitou střely. Umí si najít každou skulinku. Má vytříbenou techniku hole i cit pro hru.“
I proto Jiří Šlégr a Josef Beránek, dva naganští hrdinové a teď šéfové litvínovského klubu, v létě zaveleli a nechali „Honzíka“, jak mu někteří lidé z jeho okolí říkají, přeskočit dvě kategorie. On v přípravě mezi muži uspěl a trenéři mu svěřili místo ve tvořivé lajně s Lukešem a Hüblem, s ikonami Chemiků.
Na zimák se mu nechtělo
Je to zvláštní. Jako klukovi se Myšákovi na stadion nechtělo. Hokej hrál o tři roky starší bratr Josef a on musel tak nějak automaticky. Štvalo ho oblékání do těžké výstroje, často se tak jako pětiletý či šestiletý capart vztekal.
Jenže jak už to u mladších sourozenců bývá, v touze trávit čas s bráchou se nevědomky zlepšoval, hokej se mu víc a víc dostával pod kůži. „Nikdy jsem nechtěl být lepší než on, jen jsem s ním chtěl hrát a být raději s jeho kamarády než s kluky v mém věku.“
Mimochodem v předminulé sezoně se spolu potkali v litvínovském starším dorostu, kterému pomohli zachránit se před sestupem. Teď Josef hraje za univerzitu v americkém Austinu a je tu naděje, že se oba sejdou na mistrovství světa v reprezentaci do 20 let.
Kdyby se tak stalo, otec Petr si hned v telefonu vymění společnou fotku synů v litvínovském dresu. Ač se poslední roky rodina kvůli Josefovi i Janovi hokeji zcela oddala, nemá jinak žádné sportovní kořeny. Oba manželé jsou lékaři (pediatrička a chirurg) - a jediným hokejovým dotykem byla skutečnost, že otec chodil na základku do ročníku jako Reichel, Šlégr či Ručinský.
„V Litvínově chce každý kluk hrát hokej, proto začali i ti naši. Honza se na hokej dostavoval, ale do nějakých jedenácti to nevypadalo nijak zásadně. My byli rádi, že někde tráví čas, že se nefláká,“ vzpomíná Petr Myšák. „Pak se to v něm zlomilo. Začalo ho to bavit, trenéři ho posouvali o třídu výš, nastavovali mu další mety. Bylo vidět, že tam technicky něco je. Ale my tomu nerozuměli, měl velkou kliku na trenéry.“
Jak vychovat talent
Ono na celé „Honzíkově“ cestě do ligy nejvíc fascinuje, že bourá hned několik stereotypů o tuzemském hokeji a mládeži. Třeba, že děti místo sportování vysedávají u počítačů. „My byli každý den venku, trávili tam i pět hodin a vraceli se domů úplně zpocení. A něco nám to dalo,“ řekne 16letý Myšák.
Kousek od domu mají hřiště, kde s parťáky z ulice hrával florbal, fotbal, házeli na koš. „Tím pádem se rozvíjel naprosto všestranně, což je základ. Vždyť do 14 let neviděl žádnou činku, neběhal dlouhé vzdálenosti,“ vysvětluje otec.
K tomu je dobrou zprávou - a skvělou vizitkou pro litvínovský hokej, že Myšák k rozvoji nepotřeboval nic nad rámec klubového systému. Mnozí rodiče dětem platí ledy navíc, osobní trenéry, protože jen v rámci oddílu by se nezlepšovaly. Objevuje se víc a víc případů, kdy je hokejový růst potomka brán za dlouhodobý systematický projekt, podobně jako tomu bylo u Pavla Zachy, což je samozřejmě svobodnou volbou rodičů. Myšákovi ale nepatřili ani k těm, kteří by se syny objížděli hokejové kempy.
„Nechali jsme vývoj zcela na klubu. Chodil na speciální střelecké tréninky, na obranářské, které klub pořádal, což stačilo. Tvrdím, že do 14 let je to o všestrannosti a co nejvíc rozvíjet pohybové dovednosti. Pak přijde čas, kdy ho svěříte profesionálům, protože rodič mu nemůže pomoct dostat se dál než lidi, kteří se tomu dennodenně věnují. Ani já, doktor, nerozumím věcem, jako je výživa, fyzická příprava.“
Jan piloval střelbu s mládežnickými kouči Skuhrovcem - dnes asistentem u áčka - a Kotrlou. S těžkou hokejkou se soustředil na tolik u něj oceňovanou přesnost. Myšák starší však hned přidá varování, že právě v patnácti přichází období zlomu. Musí se hodně přidat, už nestačí jen trénink v klubu, je nutné zapojit posilovnu, zaměřit se na střelbu.
Právě tady často nastává síto, které talentované borce rozdělí do dvou skupin. Na ty, kteří nevystoupí z komfortní zóny a i po deseti letech budou vzpomínat na mač, kterak jako kluci rozebrali Děčín.
Litvínovský talent Jan Myšák naskočil do hokejové extraligy v 16 letech.
A na ty, kteří chtějí něco víc. A když Myšák řekne: „I když jsme chodili na hřiště, tak jsem nikdy nechtěl prohrát. Když to hrozilo, pral jsem se a bylo to vyhrocené,“ pochopíte, do jaké skupiny patří.
Roky Myšák slýchá chválu, zároveň ale přicházelo varování odborníků, že je jen průměrným bruslařem a že to pro současný hokej bude velký handicap. A tak loni začal dřít. Agentura Sport Invest mu zařídila čtyřdenní stáž v Torontu, kde mu radila trenérka bruslení. Té pak z Česka posílal videa a ona odpovídala, co ještě zlepšit.
Zároveň Myšák i několikrát týdně dojížděl do Liberce na umělý bruslařský trenažér za Jakubem Čuttou, bývalým hráčem, jenž okusil i NHL. „To ho hrozně katapultovalo. Lidi, kteří Honzu viděli na ledě na konci sezony a pak v září na začátku té nové, nechápali to zlepšení,“ říká otec.
A tak není divu, že se letos v létě ocitl Myšák na rozcestí. Zůstat v dorostu i juniorech by znamenalo zakrnět a být v mužích jen do počtu, aby si zahrál dvě tři střídání, také nemělo smysl. I proto byl ve hře odchod do Švédska, ale Myšák ho zatrhl. „Nechtěl jsem být nikde jinde než doma. Na hotelu bych neměl takový vývoj než v domácí péči.“
Nakonec v áčku hraje slušných 11 minut za zápas, přesto by mladého útočníka potěšilo, kdyby naskočil do některých duelů juniorky. Plnil by tu zase jinou roli, nejspíš hrál v přesilovce, oslabení. „Samozřejmě mu každá minuta na ledě pomůže, aby rozvíjel instinkt přírodního zabijáka, kterým je,“ ví agent.
Jako Hertl, jako Jágr
Spálenkovi Myšák připomíná herním stylem jeho jiného klienta, Tomáše Hertla. A věští: „Už patří k top hráčům svého ročníku. A i když mu do draftu zbývají ještě dva roky, tak věřím, že má šanci bojovat o nejvyšší příčky. Jen musí zůstat zdravý a pokračovat v rozvoji.“ Myšák k prognózám jen řekne: „Raději žiju teď a tady.“
Takže teď je tu Litvínov, brzy i reprezentační test u osmnáctky pod koučem Hadamczikem v přípravě proti Rusku, později možná i „povolávák“ do dvacítky.
Litvínovský útočník Jan Myšák
Mimochodem, ač se narodil až po Naganu i zlatém hattricku a v době vídeňského tažení mu byly tři roky, stejně má za vzor Jaromíra Jágra. Jeho plakát mu visel v pokoji, na internetu hledal jeho „archivní“ kousky z Pittsburghu, kdy - jak říká - udělal z ostatních kužely. Miloval kvůli němu klub New York Rangers, byť teď by si sám raději zahrál za Toronto. Jágra fascinovaně sledoval, když během výluky dorazil s Kladnem do Litvínova, a před pár lety se spolu dokonce vyfotili na Zlaté hokejce v Karlových Varech.
Kdo ví, třeba se blíží doba, kdy se na Zlaté hokejce vyfotí znovu: Myšák jako vítěz a Jágr jako ctěný a vážený gratulant.
