"Byla pro mě čest držet dres nejlepšímu gólmanovi světa všech dob, když jde nahoru. Vážím si toho, že jsem s ním při této příležitosti mohl být po celou dobu přímo na ledě," řekl Janecký.
Nahrnuly se vám tak jako Haškovi do očí slzy dojetí, když běžely na kostce záběry z jeho kariéry a vy jste vzpomínal, co máte společně za sebou?
Udržel jsem se. Bylo to příjemné, znám to z doby, když jsem se sám loučil. Když jdou ty ukázky, je to pro silné povahy. Vůbec se mu nedivím, že slzel, to je normální průběh.
Kdybyste měl možnost vystoupit u pultíku, co byste na Haškovu adresu řekl?
Těžká, ale zároveň i jednoduchá otázka. Mohl bych mu poděkovat, že jsem s ním mohl strávit několik let v jednom mužstvu. Že nám kryl záda, a když jsme ho někdy nechali "ve štychu", on nás v něm nenechal nikdy. Jsem mu za to hrozně vděčný. Kanada má svého "Great One" (Wayna Gretzkého), my "Great Nine", gólmana číslo devět. Nebo spíš "Great One Nine", aby si lidi nemysleli, že je Hašan až devátý v pořadí.
Který nejsilnější zážitek s ním máte spojený? Třeba semifinálové penalty z olympiády v Naganu, které Česku vychytal?
Celé Nagano bylo jenom o něm. To je asi nejlepší vzpomínka. Byl to Dominik proti nejlepším střelcům světa. My máme společně dva tituly s Pardubicemi, což je krásné, ale oproti úspěchu na mistrovství světa nebo na olympiádě je to přece jen o něco míň.
Je dobře známé, jak Hašek dřel na trénincích. Čím se podle vás odlišoval od dalších gólmanů, s nimiž jste hrál, přímo na ledě?
My ho vážně znali trochu jinak - tak, jak o tom mluvil Martin Střída. Chodil pozdě, ale pak si dával navíc. Jakmile odešel ven, tak se jeho přístup změnil, stal se mnohem profesionálnějším. A čím byl jiný? Je prostě jenom jeden. Máme dva v tomhle podobné hokejisty. Jardu Jágra a Dominika. Žádní takoví už nikdy nebudou.
Vy jste byl známý bavič diváků. Co Hašek a jeho smysl pro humor? Na veřejnosti vždycky působil dost seriózně...
V jádru je strašně veselá kopa, člověk, který umí dělat legraci stejně jako já. Když je někdo Jágr nebo Hašek, je to těžké. Musíte vážit slova i to, co děláte. S těmi všemi oceněními, která získal, je to dané.
Neříkáte si, že jste měli oba velké štěstí na to, když se vám vyhýbala vleklejší zranění a mohli jste hrát na vrcholné úrovni i po čtyřicítce?
Asi jo. U mě to bylo tím, že jsem až do třiceti, kdy jsem šel do Finska, zase tak moc netrénoval. Hašan byl strašně flexibilní, když už byl starší, věděl přesně, co má dělat, aby se udržel v kondici. Možná ta extraliga taky nebyla tak dobrá, když jsme v ní mohli hrát v tomhle věku (úsměv). Ale ne. Měli jsme dané od pánaboha, že nám tělo tak dlouho vydrželo.
Večerem provázel váš někdejší spoluhráč David Pospíšil. Jak se vám jeho moderování zamlouvalo?
Musím smeknout klobouk, neměl to snadné. Uvádět vyvěšování dresu člověka, jako je Dominik... David byl asi hodně nervózní a byl rád, když to skončilo, ale zvládl to skvěle.
Hokejista Otakar Janecký.
A když shrneme oslavy jako celek?
Byl to velmi povedený ceremoniál, Dominikovi blahopřeju, že je tam nahoře s námi.
Nepokazilo vám dojem z akce pískání na majitele pardubického klubu Romana Šmidberského a skandování kotle Sparty, že už chce hokej?
Zarazilo mě to. Ti sparťané asi nemají nic v hlavě, když to takhle přerušovali. My taky čekali na hokej, ale vydrželi jsme to, protože Dominik byl v ten moment přednější.
V následném zápase se Spartou Pardubice prohrávaly už 0:4. Nebál jste se debaklu?
To mohlo být i tím, že kluci byli dlouho na střídačce a vychladli. Z debaklu jsem strach neměl.
Potěšilo vás, že pak tým málem srovnal?
My, stálí fanoušci Pardubic, jsme tomu věřili. Myslím, že kdybychom vyrovnali, překlopilo by se to na naši stranu. Od půlky utkání to bylo výborné.
Zřejmě tedy nepochybujete ani o tom, že mužstvo uspěje v úterý v Brně.
Samozřejmě si přeju, abychom vyhráli. Jdeme za svým cílem, potřebujeme se zvednout a skončit v tabulce co nejvýš.
