Netrvala však dlouho, po dvou týdnech odešel z ledu po nárazu na mantinel se zkrvaveným obličejem a od té doby se na jeho skutečný soutěžní comeback čeká. Už 352 dní!
Měl přijít v dubnové baráži, ale tu Jágr sledoval jen ze střídačky.
Měl přijít se startem sezony, ale ten viděl jen z tribuny, protože se v srpnu zranil.
Měl přijít 10. října, alespoň toto datum sliboval při audienci u prezidenta Zemana.
Měl přijít 19. ledna ve Vsetíně, jenže na posledním tréninku se zase zranil.
A nepřišel ani o víkendu, protože Jágr nedávno churavěl s nachlazením.
„Trénuju, ale abych se cítil nějak dobře, to vůbec ne. Zatím nemám pocit, že bych mužstvu byl prospěšný,“ komentoval to sám Jágr minulý týden pro ČTK.
Jenže má tohle velikán českého sportu, kterému příští týden bude 47 let, zapotřebí? Je to důstojné odcházení hráče, který je výrazně podepsán pod zlatem z Nagana a jeho rekordům se klaněla NHL?
A nenalhává něco jen sám sobě?
Ne, nejsou to jen hrubé hospodské řeči, protože i řadě z vás, kteří se putykám vyhýbáte, už při všech těch „poplašných“ zprávách o Jágrových (ne)návratech blesklo hlavou, proč se na to už proboha nevykašle?
Však víte, peněz má dost, mohl by se do smrti válet na kanapi nebo na pláži a mít kolem sebe partu lokajů. Místo toho téměř denně jezdí na kladenský stadion, s týmem, jehož je majitelem, trénuje a většinou jako poslední odchází z ledu. Radí mladším, mnohdy cestuje s mužstvem ven. Stále se nevzdává.
„Slýchávám, proč neskončím nebo zda mám tohle zapotřebí. Já už ale dávno skončil! Profesionálně jsem skončil mým posledním zápasem NHL. Teď vypomáhám jen sám sobě. Nejsem v Kladně placený. Jen pomáhám svému klubu, odkud pocházím a který mi tolik dal. To jsme ale prostě my. Všichni se pořád tak rádi staráme o druhé místo o sebe.“ A tvrdím: Má recht!
Má herec opustit nasvícené jeviště, dokud mu tleská plné Národní? Nebo si může střihnout role i v béčkových seriálech, když po nich on sám sáhne? Má zpěvák skončit, dokud vyprodává Lucerny, nebo může vystupovat pro pár vzpomínajících v omšelých vesnických kulturácích, když chce? Asi se shodneme, že je to na nich.
A je i čistě na Jágrovi, jestli dál a dál chce podstupovat každodenní dril s neurčitou vyhlídkou, že se z béčkové role zase vyšvihne do světel reflektorů. Jestli hazarduje se svou značkou. Je svobodný na duchu i v občance. Hokej miluje, nejspíš je jeho celým životem, což může být smutné, ale jak zní jedno z jeho mnoha mouder: „Láska je nejsilnější druh energie na tomhle světě. Když do něčeho dáš lásku, tak to vydrží hrozně dlouho.“
Jágr: Já už dávno skončil, teď už vypomáhám jen sám sobě |
I kdyby z jeho návratu sešlo nebo na ledě připomínal svou směšnou karikaturu, čemuž nevěřím, nijak to nepošramotí jeho 40letou hokejovou kroniku. A ani nevyblednou vzpomínky na salutujícího borce s loknami.
I to, jak se teď Jágr pere s osudem, je pro mnohé jeho vrstevníky, kteří procházejí krizí středního věku, trápí je po ránu bolavá záda nebo sní, že si na „stará“ kolena zkusí maraton, motivací. Vzdát se je až příliš snadné. A ještě odpověď na to, proč se na to už... „Když nebudete nic dělat, je to ta nejhorší věc, která se může stát. Proto nám dal Bůh ruce a nohy, abychom pořád pracovali. To vám dává radost, energii.“
Tak pravil – pro mnohé pořád – bůh Jágr.
