Místo toho si zatrénoval v Třinci, kde v neděli vyjel na led také s mladými hráči a dětmi. „Chtěl jsem spojit všechno dohromady díky dlouhodobým vztahům mezi Rytíři a Třineckými železárnami, ale nakonec to vyšlo jen z poloviny, že jsem si tady zatrénoval. Žádný zápas tady pravděpodobně neodehraju.“
Takže, jak to s vašim návratem do hry vypadá?
Také bych rád věděl, v jaké fázi jsem. Nebudu zastírat, i když hrajeme druhou nejvyšší ligu, že i ta je velice kvalitní. Na to, abych nějak pomohl mužstvu, musím být fyzicky dobře připravený a být si jistý, že při zápasech nebo i trénincích je malá šance, abych se zranil. Až moje tělo řekne: Jo, jsi připravený, tak nastoupím.
Říkal jste, že žádný zápas pravděpodobně nesehrajete. Nějaká šance v Ostravě proti Porubě, nebo ve Vsetíně tedy je?
Hodně malá, spíš minimální. Věřím, že bych zápas odehrál, možná bych se nezranil. Ale z mého pohledu to není potřeba. Jde spíš o to, abych se cítil tak, abych mohl hrát i v dalších utkáních. Není to o jednom dvou zápasech. Jde mi o to, abych byl schopný hrát dlouhodobě na vysoké úrovni.
Na tenisové rozlučce Radka Štěpánka jste říkal, že tenis hrát nebudete, neboť jste v takovém stavu, že byste se rozpadl. Hokejově to tak zlé není, ne?
Bylo to trochu nadnesené, ale před měsícem jsem si natrhnul hamstring (svaly na zadní straně stehen – pozn. red.), takže běhat po kurtu by nebylo nejlepší. Další věc je moje rameno, pobolívá mě. S tenisem jsem neměl šanci uspět, i když bylo v plánu, že bychom na pár míčků s Pavlem Nedvědem nebo Petrem Čechem nastoupili.
V pátek jste sledoval duel Třince s Plzní (2:3) a domácí útočník Martin Růžička podotkl, že si myslí, že se vám střetnutí nelíbilo. Měl pravdu?
Spíš mě zajímá rozdíl mezi extraligou a druhou nejvyšší soutěží. To je pro mě důležité. Je těžké sledovat to z tribuny, abych ten rozdíl poznal. Nejlepší by bylo rovnou hrát. Proto jsem rád, když si naši hráči jdou zahrát extraligu, aby si vyzkoušeli její úroveň. Rozdíl tam je, ale ne až tak veliký. Myslím, že tohle nám uškodilo minulý rok v baráži, v níž naši hráči měli až moc velký respekt. A body, které jsme ztratili v prvních zápasech proti Jihlavě a Litvínovu, nás stály postup. Co si budeme namlouvat, hráči, kteří hrají nižší soutěž, si myslí, že jsou horší. Věřím, že to ovlivnilo ty naše barážové zápasy. Extraligový tým má výhodu, že hráči z první ligy mají trochu strach a respekt. V zápasech, kde jde o všechno, je pak těžké vyhrát.
Stále jsou v jednání i vaše střídavé starty v extralize za Třinec. Jste dohodnuti, že za Oceláře nastoupíte, až se vrátíte do hry?
Nezacházel bych moc do detailů. Bude záležet na tom, jak se budu cítit. Další důležitá věc je, jak na tom budu hokejově. To je důležité pro mě i pro Třinec. Nerad bych šel hrát za tým, kde bych měl pomoci, ale nebyl bych přínosem. To by nebylo dobré pro mě, ani pro Třinec. Na tuto otázku je čas.
Kdy se vlastně rozpadl váš plán, že byste ve Frýdku-Místku hrál?
Jde i o to, že mám spoustu vedlejších akcí. Tím, že jsem majitelem klubu a snažím se o všechno starat, jak nejlépe dovedu, tak je to těžké. Nevím, zda to někdo zažil, možná v poslední době Martin Straka v Plzni. Nemluvil jsem s ním o tom, ale skloubit časově práci, kdy používáte i fyzickou zátěž, jako je hokej, s normální manažerskou prací, je hodně obtížné.
V čem je největší problém?
Po jednáních a telefonátech musíte tři hodiny denně makat, abyste se udržel v kondici a mohl nastupoval proti mladým hráčům. Pro mě to je o hodně náročnější než hrát NHL. Když se k tomu přidají akce charitativní a se sponzory, s mládeží, dětmi, o které se také musíme starat, což je výborná věc, tak toho času moc není. Je spousta věcí, které mě odtahují od tréninku, a já nevěřím tomu, že jsem fyzicky tak dobře připravený, abych to ve zdraví přežil. Můžu přežít, ale bojím se, abych se nezranil, protože bych přepínal určité svaly, které nejsou tak silné, když nemám tolik natrénováno.
Nebylo by v tom případě lepší, abyste kariéru ukončil?
To by bylo hodně jednoduché. Ne. Já se snažím dělat to nejlepší pro náš klub. Ne pro mě, ale pro Kladno. Jsou situace, kdy nemůžete myslet jenom na sebe a musíte se určitým způsobem obětovat. Nejsem první ani poslední, kdo to tak cítí. Pořád věřím, že tím, že budu na ledě, budu pro náš klub prospěšný. Možná se pletu a poznám, že to nemá cenu, ale pořád tomu věřím. Jde i o sponzory, o diváky. Kdybychom měli stadion pro dvacet tisíc diváků a měli pořád vyprodáno a sponzoři se na nás valili a volali, tak je to o něčem jiném a nemělo by cenu, abych se někde plácal. Situace je ale jiná a člověk musí dělat věci prospěšné pro klub. Nejde ale jen o něj a o mě, ale spousta dalších lidí a dětí je na to navázaná.
Co jste říkal tomu, že vás coby manažera národního mužstva chtěl reprezentační trenér Miloš Říha?
(směje se) Je pravda, že s Milošem Říhou jsem mluvil a má odpověď byla jasná - jsem aktivní hokejista. To bylo ještě v létě, kdy jsem aktivní byl. Teď jsem zraněný aktivní hokejista, ale v té době jsem měl jasno. Tím to všechno padlo.
A jako o hráče o vás zájem neměl?
Ne a ani se mu nedivím. Ani já, kdybych dělal toho manažera, bych se sám nechtěl (směje se).
