„Asi mě to nějakým způsobem táhlo sem,“ svěřil se 29letý hokejista. „Vždyť já odchodil jesle a školku nedaleko v Postoloprtech, to nikdo nevěděl. Když jsem si užíval tři krásné měsíce v Litvínově, byl jsem se tam podívat. A padla na mě nostalgie. Nyní cítím úplně to samé.“
Býval ještě škvrně, přesto se mu prý dávno zapomenuté zážitky vybavily. „Některé věci máte v hlavě, ani o nich nevíte. A pak to na vás vyskočí. Stojíte a říkáte si, ta budova byla trošku větší. Jenže to jsem měl tři roky a ne o dvacet víc,“ líčí svou návštěvu Postoloprt. „Paní mi otevřela vchodové dveře, jestli prý někoho hledám. Řekl jsem, že jsem tam bydlel. A ona si vzpomněla, ptala se, jak se mamka a táta mají,“ vypráví hovorný Slovák.
Tenkrát ještě nebyl cizinec, vždyť končila 80. léta a Koma měl v rodném listě Československo.
„Táta byl voják z povolání a do Postoloprt ho převeleli. Já měl půl roku a v pěti a půl jsme se vraceli zpátky. Klasický život, pak si ale řeknete, že jsme asi měli zůstat,“ myslí si. „Základku a střední školu jsem odchodil v Prešově, zkoušel jsem ještě vysokou, ale po prváku jsem se sbalil a už jsem fungoval jen v Čechách,“ zmínil start v juniorce Havířova. Extraligu okusil za Pardubice, Kometu, Litvínov, Slavii, Mladou Boleslav a Vítkovice.
Kdyby rodina na severu Čech zůstala, třeba by se hokeji vyučil v Litvínově. Anebo vedle v Chomutově. „Obojí je kousek a i táta říkal, že bych takhle zakotvil. Sám se jezdil koukat na Litvínov, ale mě ještě nebral, protože jsem byl malý.“
Komův otec už je v důchodu, s ním si vybavuje jen jednu postoloprtskou scénku. „Pamatuju si ho, jak stál a něco říkal vojákům. To jediné mám zafixované. Pak mi z paměti vyskočí i brána do kasáren. Když byly otevřené dny, prolezl jsem každou tatrovku, vojenskou sanitku, hodně mi utkvěl buzerplac. Brána stojí pořád, ale hodně to zchátralo.“ S rodiči poznal i okolí. „Hodně jsme jezdili na výlety, centrum Chomutova si z tehdejší doby vybavím taky, Louny, Karlův most, Staromák. Jak říkám, nostalgie.“
Teď i současnost, je z něj hokejový Krušnohorec. „Neměl jsem nad čím přemýšlet, zázemí je v Chomutově špičkové. A když se chytím, můžu tu zůstat nějaký rok, což by mi vyhovovalo. V kariéře jsem toho už nalítal dost,“ chce se usadit.
A taky „uspokojit“ fanoušky, jak říká. Když hrál s Olomoucí proti Pirátům prvoligové play-off 2010, tvrdil, že jsou chomutovští hráči namistrovaní. Že mají nosy nahoře.
„Nešťastný výrok. S Dudou jsme se naháněli po ledě, něco mi uletělo z pusy. Doufám, že fanoušci zapomenou. A že si mě jich aspoň 30 procent oblíbí. A třeba se to pak navýší na 50 procent. Výkony je musím přesvědčit, aby si řekli, jo, už je chomutovský.“ A nejde mu jen o příznivce. „Rodinu mám v Havířově, s přítelkyní jsme 9 let, to je jak manželka, čtyřletý syn má od rána do večera hokejku nebo míč. Už má naučené, že táta hraje za Piráty. Nechci ho zklamat.“
