Právě tady zkraje roku 1993 poprvé okusil profesionální hokej. Tehdy byla Plzeň ve federální lize poslední, jenže kvůli dělení země i soutěží nikdo nesestupoval, a tak klub mohl povolat do „áčka“ sedm teenagerů včetně Špačka, aby sbírali první zkušenosti. Pak přišel i národní tým, zlatý poklad z Nagana, který Špačkovi otevřel dveře do NHL.
Jak zvláštní. Jen pár let předtím totiž slyšel od Ritche Wintera, kanadského agenta, jasný verdikt: „Na NHL jsi příliš malý.“ A trenér Luděk Bukač mu zase při jeho začátcích v reprezentaci vyčítal, že je pohublý.
A byl jste?
Byl. Hubenej kluk, co měl podváhu a musel nabrat, aby v soubojích víc odolal. Jenže pak jsem nabral kila a Bukač mi zase vyčítal, že mám nadváhu. Ale neměl jsem ji. Teď bych pro změnu potřeboval nějaká kila ubrat, jenže tehdejší Jarda Špaček na rozdíl od toho dnešního tolik neznal pivo.
Kdy z vás byl opravdový chlap?
Před odchodem do Färjestadu. To jsem nabral devět kilo, samé svaly. Vůbec to byl přelomový rok. Do té doby jsem bydlel hlavně u našich, o nic se nestaral, moje angličtina nebyla žádná hitparáda. Najednou mě hodili do vody. K tomu jsem cítil, že nejsem moc vítaný. Oproti hráčům, co tam byli, jsem měl nějaké peníze... Ale pomohlo mi, že mě trenér dal do první pětky, vyhráli jsme 19 zápasů v řadě. Oni pochopili, že nemusím být úplně nejhorší hráč. Pak přišlo Nagano, švédský titul a já definitivně získal renomé.
V Montrealu si Špaček zahrál s kamarádem Romanem Hamrlíkem.
Věděl jste už před nominací, že vás Nagano nemine?
Tušil jsem to. S Frantou Kučerou jsme pod Ivanem Hlinkou hráli první obranu. On se o nás opíral a věřil, že i hráči z Evropy mohou konkurovat těm z NHL. Cítil to správně. Tím, jak to bylo velké hřiště, jak se hákovalo, se nehrálo až tolik fyzicky. Být ten turnaj v Americe, měli bychom o hodně větší problém.
Změnila vám výhra život? Přece jen hned poté jste odešel do NHL.
Jasně, v Naganu se cesta otevřela. Kdybychom byli osmí, nic se nestane. Ale takhle Kanaďani zjistili, že oni to zase tak dobře nedělají, a začali víc a víc brát evropské hráče. Byl to boom. Vzali si to nejlepší z evropského hokeje, proto se tak zlepšili. A my si vzali naopak moc z Ameriky, a proto jsme možná tam, kde jsme. Ale zpět ke mně. Že bych v šestnácti snil o NHL? Kdepak!
O čem jste tedy snil?
Že se z juniorky Rokycan dostanu do Plzně. Že budu v lize. To byl cíl. Pak jsem se ale dostal na mistrovství světa dvacítek a řekl si: Ty jo, co kdybych hrál někdy i za seniorský nároďák. A když jsem byl i v něm a hrál proti Švédům, Finům, zase jsem měl jiný sen: Co kdybych hrál i někde v Evropě. Chtěl jsem se posouvat po krůčcích, ale NHL byla sci-fi. Vždyť já byl i na nějakých jednáních, když do Česka dorazil Ritch Winter, ale on mě uzemnil. Říkal: Na NHL seš malej.
Karjala CupProgram reprezentace Jaroslav Špaček bude uveden do síně slávy během čtvrtečního zápasu proti Švédsku (18.00). Jde o první utkání turnaje Karjala Cup. Po něm se reprezentace, kde je teď 42letý Špaček asistentem trenéra, přesune do Helsinek. Tam se v sobotu od 16.30 střetne s domácím Finskem a v neděli od 12.30 s Ruskem. Zápasy vysílá ČT sport. On-line reportáže na hokej.idnes.cz. |
Když rekapitulujeme, nejde vynechat rok 1999, váš nájezd v semifinále MS proti Kanadě. A oslavné pádlování u střídaček.
To vzniklo ve Färjestadu. Ráno před zápasem jsem jezdil pět nájezdů a sázeli jsme se s gólmanem o pití. A jednou jsem dal všech pět. Viděl to asistent trenéra, a když jsme za dva dny hráli doma, přišlo to. V desáté minutě nájezd po faulu na našeho nejlepšího útočníka a najednou slyším: Jdeš! Všichni vykulení, ten nejlepší střelec nechápal. Já se rozjel a dal gól. Pak jsem jezdil nájezdy do konce sezony a z pěti proměnil čtyři. Všechny jsem slavil stejně, a tak v roce 1999 Ivan Hlinka ukázal na mě.
Vy jste znovu proměnil a pak Kanaďany tou oslavou hodně pobouřil.
Taky mi to dali sežrat. Měl jsem za sebou první rok v NHL a tehdejší manažer Kanady Bryan Murray byl i můj generální manažer z Floridy. V létě se mnou chtěl podepsat jednocestnou smlouvu a já předvedl tohle. Ale podepsal. Jenže přišel kemp, my zase jezdili nájezdy a já to znovu udělal. Sesypali se na mě, a byť bylo po tréninku, rozjela se menší rvačka.
Oni nemají rádi okázalá gesta.
Vím, ale mně to bylo úplně jedno. Měl jsem to zažité ze Švédska. Ovšem po pár letech i já to válení po ledě a jezdění po kolenou omezil. Jen si vzpomeňte na Tomáše Hertla, jak ho tentokrát sepsuli po jeho nájezdové fintě. To už bylo pro ně moc, zesměšnění soupeřů. Pak je finále ve Vídni 2005, my vedeme 3:0 a Ryan Smyth tam půl minuty před koncem úplně nesmyslně řeže do Jirky Fischera. Musí tu svou hrdost ukázat za každou cenu.
Máte tři tituly mistra světa. Který z nich je nejvýš? Ten z Vídně?
Přesně tak. Tam hráli nejlepší hokejisti, bylo to jako Světový pohár. Ale tři tituly, to je sen. Já dlouho myslel, že je pro mě mistrovství zakleté. V roce 1997 jsem o něj přišel v poslední přípravě, kdy jsem skočil do střely a zlomil si kůstku. O rok později, po Naganu, jsem si zase v závěru zvrtl kotník. Dočkal jsem se až v roce 1999 a hned titul. Jenže Vídeň – tam byly mančafty nabité a my hráli fantasticky.
Ani ne za rok ale přišla olympiáda v Turíně a...
... bohužel se po Vídni změnil trenér (Vladimíra Růžičku vystřídal Alois Hadamczik) a já na to nevzpomínám v nejlepším. Měli jsme hráče v nejlepších letech, ale nehráli jsme nejlépe, protože atmosféra nebyla taková, jaká měla být. Tu bronzovou medaili nakonec beru jako zlatou. Po posledním zápase jsem věděl, že v reprezentaci končím. Zůstával trenér, který tam byl. A pro mě to nemělo smysl. Přitom mi bylo 32, dobrý věk. Ale nešlo to.
Jaká proměna proti Vídni, že?
Tam byla ale výluka, většina z nás hrála doma. Potkávali jsme se celou sezonu, byli na telefonu, šli na pivo. Od začátku se tvořila kostra, a když se odpískala NHL, chtěli jsme, aby to na MS dopadlo dobře.
Vím, že jste vždy na turnajích měli den, kdy jste se „vypařili“, netrénovali, asi šli společně na pivo. To dnes je národní tým hodně jiný. Vnímáte to tak i jako kouč?
Je to výchovou. Ti dnešní kluci už vyrostli jinak, my byli komunistická generace, která kromě hokeje nic neznala. A taky jsou jiné peníze. Za nás byly dobré, slušné, dnes jsou obrovské. Takže je to i víc o nich než o srdci, hrát za národní tým. To tehdy bylo nejvíc, dnes je to na druhém třetím místě. Podívejte na Kanadu. Má 400 hráčů, z kterých vybírá na Světový pohár, a když se jeden zraní, jiný okamžitě přijede, protože tam chce být. My se urazíme a už nebudeme hrát. No – tak příště už třeba budeme součástí týmu Evropy.
Pivo v kabině je jako za vás?
Když si ho umíte najít, tak je. Ale nároďák nebyl a není místo, kde by se hráči opíjeli. To je nesmysl. Chodí se na něj k masérům, pokecat.
Nejdivočejší byla z tohoto pohledu cesta z Nagana?
To bylo za hranicí. Pro toho pilota už muselo být hodně těžké udržet letadlo vůbec ve vzduchu. Tam bylo krásné, že jsme z něj nemohli vylézt, a tak si někdo na chvíli zdříml, pak se zase jelo dál.
Realizační tým pro Světový pohár (zleva): Jiří Fischer (scout), Martin Ručinský (manažer), Petr Jaroš (trenér brankářů), Jiří Kalous (asistent trenéra), Josef Jandač (hlavní trenér), Jaroslav Špaček (asistent trenéra) a Václav Prospal (asistent trenéra).
Je to jiné i po trenérské stránce? Mám pocit, že zlatá generace s nadsázkou kouče ani nepotřebovala, dnes jsou hodinové přípravy...
Tehdy to bylo o kvalitě hráčů, kteří si všechno nemuseli kreslit na tabuli. Neptali se, jestli máme být o metr tady, jinde. Používali jsme intuici, kdy se zastoupit... Hokej se ale posunul a dnes se pitvají detaily. Díky nim jsou ale hráči v osmnácti připravení hrát NHL. Být lídry. To my takhle dozrávali kolem 24 let. Hráči ale ty detaily vyžadují a my jako trenéři musíme být připraveni na každou otázku. A když jednou budou chtít podávat toaletní papír, my jim ho budeme muset nosit.
A směřuje teď reprezentace správným směrem?
Po Naganu jsme asi zaspali a teď máme desetiletou díru. Nemáme generaci hráčů mezi 25 a 34 lety. My totiž pořád dohrávali starou generaci a nedávali čuchnout té mladé. Proč jsme brali Petra Nedvěda v 41 letech na nějaký turnaj Euro Hockey Tour? Ano, mohl jet na mistrovství světa, ale na takové turnaje máme brát mladší. Je to ale problém celého českého hokeje. My stejnou díru máme v Plzni, kde to lepíme Slováky, Američany. Proto jsem rád, že jsme začali dělat kempy pro mladé kluky a že se je snažíme v nároďáku obehrávat. Oni musí vidět své srovnání s Evropou, jako jsem to viděl já, když mi bylo 21 let. A chtít se pak po krůčcích posouvat.
