„Věřím tomu, že moje kauza dospěje do zdárného konce. Ale nemůžu to nijak ovlivnit,“ říká 37letý Rob.
V jakém stadiu je vlastně nyní váš případ?
Vypadá to tak, že na hokejovém svazu čekají na vyjádření antidopingové komise. Já jsem jí poslal papíry od lékaře, kde mám potvrzené, že v lécích, které jsem bral, se bohužel vyskytl efedrin. Proto jsem ho měl v těle. Komise to musí posoudit a pak dát své vyjádření svazu ledního hokeje, který mi určí trest.
A už znáte termín, kdy by se měl váš případ vyřešit?
Co mám informace, tak tento týden by to mělo dorazit na svaz. A tajně doufám, že ještě budu moct zasáhnout do bojů o extraligu.
Jaké to vlastně je, když můžete trénovat, ale hrát zápasy nesmíte?
Je to pro mě dost kruté. Teď jsem tři roky za sebou ty závěrečné boje podstupoval a cítím zodpovědnost za tým i za sebe. Chce se mi hrozně hrát. Svým způsobem to prožívám na střídačce a kolikrát by tam člověk rád skočil, ale to nejde. Takže trpím, ale zase jsem rád, že můžu být s mančaftem a prožívat to na té střídačce.
Jak na ní vlastně fungujete?
Z hlediště to vypadá, jako byste plnil roli asistenta trenéra. (smích) Nevím, jak to vypadá z hlediště, ale kluci chtěli, abych s nimi zůstal a byl takový prostředník mezi hráči a trenéry, protože jsem už tyhle věci zažil. Takže se snažím pomoct svými zkušenostmi a doufám, že to na ně má pozitivní vliv.
Žádné trenérské pokyny tedy nerozdáváte?
To samozřejmě ne. To je v kompetenci trenérů, já do toho nezasahuju a ani bych nechtěl.
Kdyby se váš případ rychle vyřešil a vy byste mohl hrát, nebyl by pro vás problém naskočit po takové pauze rovnou do play-off?
Já si myslím, že play-off je tak specifické, že tam jde hlavně o psychiku. Já věřím, že bych se do toho rychle dostal. Trénuju stejně, jako bych hrál, možná i víc. Tam je to hlavně o nadšení a o tom duchu něco v play-off dokázat.
