Druhá: Po porážce od Dallasu přišel osmatřicetiletý střelec do hráčského salonku, kde přívětivě zapózoval s českými fanynkami, které požádaly o památeční snímek. "Jágr vypadal unaveně a netvářil se nic moc, to Shanahan se mile usmál! A je to fešák," řekla jedna z nich.
Třetí: Po tréninku Rangers přikyvuje na rozhovor pro MF DNES s tím, že se později vrátí. Skoro hodinu je pryč. Tiskový mluvčí oznamuje: "Shanny už asi odešel. Taky byste měl jít." Že by zapomněl? Ne. Znenadání se objevuje.
"Vážím si toho, že někdo chce znát můj názor, že se někdo se mnou chce vyfotit," říká. "Přijde doba, kdy o mě nebude mít zájem vůbec nikdo."
Co jsem vás pozoroval, zdá se, že si na povolání hokejisty užíváte snad všechno. V zápase s Dallasem jste se porval s drsňákem Stevem Ottem. Baví vás i bitky?
Na nich pro mě není zábavná jediná věc. Ta představa, že se budu rvát. Kdyby to byla moje práce a věděl bych, že se zítra večer musím prát s nějakým rváčem z druhého týmu, byla by to hrůza.
Jenže vy nejste bitkař.
Peru se, když se na ledě stane něco, co mě vyprovokuje. Je to spontánní rozhodnutí. A když už se rvu, tak mě to baví.
Vážně?
Zkouším lidem vysvětlit, že je to zábava, že je to povznášející pocit.
Je to pro vás adrenalinová záležitost?
Jo.
Minulou sezonu jste sklidil obdiv, když jste se popral i s těžkou váhou Donaldem Brashearem z Washingtonu. On tehdy sekl Jágra, že?
Ono toho bylo víc, co Jaromírovi v tom zápase provedl.
Takže jste cítil, že musíte zakročit? Ochránit ho?
Trochu to souviselo s útoky na Jaromíra. Ale taky jsme zrovna měli sérii sedmi porážek v řadě. Chtěl jsem dát najevo, jakou povahu má náš tým. A jak nám na sobě záleží.
Vypadáte ochotně i při rozdávání autogramů. Když se necháváte fotit s fanoušky, snad pokaždé se smějete. Jak to po těch letech dokážete?
Když se můžu někomu podepsat, je to příjemná záležitost. Moc rád pomůžu fanouškovi k výjimečnému zážitku, udělám mu den hezčí. Dát někomu ruku kolem ramen a nechat se vyfotit mi zabere dvě vteřiny. Pokud z toho ten člověk má skvělou vzpomínku, je to paráda. Jen musíte rozlišovat opravdové fanoušky a lidi, kterým je ukradený Shanahan i jeho tým, tedy lidi, kteří jen chtějí vydělat.
Poznáte ty obchodníky?
Vždycky ne. Ale když přiletíte do nějakého města, o půlnoci dorazíte k hotelu, kde najdete hlídkující postavy… To nejsou fanoušci, to jsou profíci! Občas používají paruky a různé převleky, aby mohli přijít víckrát, že? Někomu podepíšete tři věci a za chvíli stejného člověka potkáte v jiné čepici. Má další tři věci k podepsání.
A vy ho odmítnete?
Obvykle říkám: jeden podpis na osobu. To pro případ, že by to náhodou byl opravdový fanoušek.
|
Brendan Shanahan |
Nedávno jste pózoval pro módní žurnál Vogue. Zdálo se, že i to vás bavilo.
Nijak jsem si to neužíval. Ale ani mi to nevadilo. Beru to jako kompliment, když jakýkoliv časopis chce otisknout můj příběh. Beru jako kompliment, když o mně někdo chce číst, vidět moji fotku.
Užíváte si rozhovory?
To je taky část profese. Člověk by měl brát jako čest, že někdo chce znát jeho názor. Vždyť asi přijde doba, kdy bude všem úplně jedno, co říkám a co si myslím.
Vzhledem k vaší největší hokejové přednosti – střelbě – si asi nejvíc užíváte góly, ne?
Lepší je vyhrát zápas. Rád dávám góly, protože často vedou k vítězství. Ale vítězství je nejlepší pocit.
Rangers zatím v téhle sezoně moc branek nedávají, i když mají v sestavě řadu hvězd. Proč?
Ono to chce nějaký čas, než si porozumíme. Hrajeme defenzivní styl, který funguje. Já rád dávám góly, ale důležitější jsou ty výhry. Takže já radši nedám gól a vyhraju, než bych dal gól a prohrál.
V šatně Rangers sedí kromě vás ještě jeden hráč, který nastřílel v lize přes 600 gólů. Jaromír Jágr. To je historická událost, ne?
Víte, mě rozmazlil Detroit. Tam jsme v jednu chvíli měli tři hráče přes 600 gólů: Yzerman, Hull a Robitaille. (žertovně) My, co jsme měli jen přes 500, jsme byli totální nýmandi! Vidíte, to mi nedošlo… Ale jinak je fajn hlavně to, že jsme na tu hranici s Jaromírem oba dosáhli v jedné sezoně. Když pak Rangers pořádali oslavu na naši počest, mám fotku společně s Jaromírem a s našimi rodinami. Všechno si totiž v hokeji užijete víc se spoluhráčem než sám.
Pořád vás v historické tabulce dělí nějakých deset zásahů. Závodíte spolu?
Ale ne! (směje se) Samozřejmě jdeme pokaždé na led s tím, že chceme dát gól. Ale jen když jste mladší, myslíte na statistiky, chcete být nejlepší. Pak se dostanete do určité fáze, kdy vám začne víc záležet na vítězství mužstva. Naše nejkrásnější vzpomínka z New Yorku by nebyl gól číslo 700, ale Stanley Cup.
Jeden gól jste Jágrovi na podzim ukradl. Vaši jemnou teč Jágrovy vítězné trefy proti Tampě uznala NHL až po několika dnech. Kdo si koho potom víc dobíral?
(směje se) Trochu jsme si z toho dělali legraci. Cítil jsem, že puk škrtnul o mou brusli. Byl to pro mě gól zdarma. Ničím jsem si ho nezasloužil. To se pak člověk stydí zvednout ruce nad hlavu. Po zápase jsem za Jaromírem přišel a říkám: Jen abys věděl, ta střela se mi otřela o nohu. A on se jenom smál.
Trefu nejdřív připsali Jágrovi, změna trvala několik dní. Proč?
Nechtěl jsem se o ten gól hlásit v průběhu zápasu, pořád nám šlo o vítězství. Oficiální statistici po zápase šli domů, takže jsme museli počkat, až přijdou na další zápas.
V minulé sezoně jste šokoval prohlášením, že jste v lize nepoznal člověka, který by byl tak šikanovaný rozhodčími jako Jágr. Zastat se tak otevřeně Evropana a riskovat pokutu od NHL… To se stává výjimečně.
Když nějaká hvězda v NHL spadne, ruka rozhodčího obyčejně vyletí nahoru. Jenže Jaromír díky své síle skoro všechno ustojí, a proto na něj nepískají tolik faulů, kolik by se mělo. Chtěl jsem na to upozornit rozhodčí. Když Jaromír nepadá, přece to neznamená, že není faulovaný.
Nejste vy Jágrův advokát nebo bodyguard? Perete se kvůli němu, zastáváte se ho před veřejností…
(směje se) Tak to chodí v nejlepších týmech. Tam každému záleží na ostatních. Je nádhera, když se mi něco povede a vidím, že i spoluhráči mají radost. Dám gól, mrknu na střídačku a vidím Jaromíra, velkou superstar NHL, jak se šťastně směje s rukama nad hlavou. Nebo jiný příklad: Minulou sezonu jsem v zápase s Philadelphií po srážce s protihráčem upadl do bezvědomí, odváželi mě na lehátku. Pak jsem se díval na záznam a viděl jsem, jak nade mnou Jaromír celou tu dobu stál. Přišel za mnou i do nemocnice, kde jsem ležel s otřesem mozku. To lidi sblíží.
Všiml jsem si, že po vaší rvačce s Ottem z Dallasu Jágr přijel k trestné lavici, jako by vás chtěl pochválit za statečnost.
Toho jsem si ani nevšiml. V tu chvíli jsem byl rád, že jsem tu rvačku v osmatřiceti přežil. (smích)
Změnil jste na Jágra názor, když jste ho poznal? Dřív se o něm psalo, že je náladový, v Pittsburghu z něj jeden sloupkař udělal dokonce "rakovinu pro kabinu".
Měl jsem štěstí, že jsem hrál se spoustou vynikajících hráčů, a pochopil jsem, že novináři často snáz porozumí mentalitě kluka ze třetí nebo čtvrté lajny. Když jste Jaromír Jágr, každý večer na vás leží ohromný tlak. Mám dojem, že málokdo rozumí tomu, jak těžké to má. Každý si říká: Ten má peněz, ten má život! Ale já hrál s Fjodorovem, Yzermanem, Hullem, Robitaillem nebo i Slávou Fetisovem… A věřte, že hvězdy to občas vůbec nemají snadné. Jen to lidi nechápou.
Jistě, čelí velkému očekávání, kritice šéfů, odborníků i fanoušků… Ale zastavme se u ruského obránce Fetisova. Četl jsem, že po příchodu do NHL dost trpěl…
… soupeři po něm každý zápas šli a rozhodčí nepískali skoro žádné zákroky na něj. Mně bylo 19 a byl jsem unešený, že můžu hrát NHL s takovou legendou. Ale tehdy, v roce 1989, se u nás v New Jersey našli i spoluhráči, kteří ho neměli rádi a otevřeně tvrdili, že Rusové nemají v NHL co dělat. Báli se, že jim seberou práci. Dneska si to už málokdo dovede představit, NHL je liga pro nejlepší hráče světa.
Ještě k Jágrovi. Jak máte rozdělené role v mužstvu? On je sice kapitán, ale s rozhodčími i novináři o něco častěji mluvíte vy, jeho asistent.
Je to trochu kvůli angličtině. A Jaromírovi to vyhovuje, domluvili jsme se. Pro něj je lepší vést ostatní svým příkladem. Ví, že když bude potřeba něco říct v kabině, já to udělám. Podobné to bylo v Detroitu, kde jsem dělal asistenta Stevu Yzermanovi. To byl taky velice tichý chlap. Nechtěl mluvit denně, po každé třetině. Ale když pak promluvil, už to něco znamenalo. Na to obyčejné řečnění měl mě, Cheliose, Drapera… S Jaromírem se o vedení dělíme, baví mě to. Každopádně nejdřív musíte jít příkladem, pak můžete hráčům něco kázat.
Hádáte se s Jágrem?
Ne. Na to vůči sobě máme moc velký respekt. Vycházíme dobře od prvního dne. Máme jen odlišné styly, takže se třeba dohadujeme, jak sehrát přesilovky. Ale tak to chodí. Lidi zvenčí nebo novináři si často myslí, že spolu dvě hvězdy nemůžou vydržet. Často se to psalo o mně a Brettu Hullovi v St. Louis. A my jsme po zápasech vyráželi do společnosti a dělali si z toho legraci. Můžeme se s Jaromírem lišit v názorech, ve stylu hry, ale uznáváme se.
Rangers bývali proslulí tím, že angažují drahé veterány, kteří sice na Manhattanu upoutají zájem fanoušků, ale na sklonku kariéry už toho moc nezmůžou. Zdá se, že vy a Jágr byste mohli být výjimka. Rangers se díky vám v posledních letech daří.
Oba máme velkou motivaci. Oba už jsme získali Stanley Cup jinde. Ale hrát v New Yorku je strhující záležitost. Uvědomujeme si, jak báječné by bylo vyhrát pohár pro Rangers.
|
Co možná nevíte |
