Do Vsetína přišel Hudec ze Slovanu Bratislava, jehož je odchovancem. Rok působil v nižší zámořské soutěži. Tam zkusil štěstí poté, co se podílel na historicky první slovenské hokejové medaili - v roce 1999 ji získala reprezentace do dvaceti let.
Přes nevysokou postavu se slovenský útočník vyžívá v důrazné hře. "Někdy není ani potřeba mít fyzické parametry. Je potřeba být správně drzý a nebát se," říká.
V české extralize jste první sezonu. Jaký na vás udělala dojem?
Je to velmi kvalitní soutěž a jsou zde dobré zápasy. Jsem tu velmi spokojený. Se Vsetínem jsme předposlední, přestože hrajeme vesměs vyrovnané zápasy. Dokážeme hrát dobře i se soupeři, kteří jsou ve špičce. V tomhle je podstatný rozdíl oproti slovenské nejvyšší soutěži, tam je silná první čtyřka a to je všechno.
Pocházíte z Bratislavy. Jak jste si zvykl na život v malém městě jako je Vsetín?
Já nejsem nějaký tulák, abych byl zvyklý chodit někam na kávičku nebo něco podobného. Jsem vesměs doma a hraju na počítači, takže se to dá. Navíc to nemám daleko domů. Když chci, tak sednu do auta a za dvě hodiny jsem tam.
Během letošní sezony jste obdržel pozvánku do slovenské reprezentace na turnaj v Maďarsku. Jak se vám na turnaji líbilo?
Moc se mi tam líbilo. Střelecky jsem se chytil a dával jsem góly. Jen ten nešťastný zápas s Maďary, který jsme prohráli, mi nevyšel. Musím se trošku přiznat, že pozvánku jsem čekal, jelikož trenér avizoval, že bude dělat mladý výběr z české a slovenské nejvyšší soutěže. Není nás mnoho, ale i tak jsem byl mile překvapen.
V roce 1999 jste se podíval na juniorský šampionát. Jaké na něj máte vzpomínky?
Tenkrát to byl obrovský úspěch. Moc rád na to vzpomínám. Nikdo tehdy nečekal úspěch. Všichni nás považovali za outsidery, báli se silných soupeřů. My jsme se obávali, že budeme hrát o záchranu a nakonec jsme skupinu vyhráli. A nakonec jsme získali bronz. Byla to první hokejová medaile pro Slovensko.
Poté jste následující sezonu 1999 – 2000 zkoušel štěstí v zámořské nižší soutěži v týmu Waterloo Blackhawks. Co vám tato zkušenost přinesla?
Dalo mi to určitě hodně. Zrovna v té době byl Slovan Bratislava hodně silný a já bych býval seděl na lavičce, tak jsem si řekl, že to v Americe zkusím. Naučil jsem se jazyk a ten mi hodně pomohl do života. Poznal jsem jiný životní styl a jinou úroveň hokeje.
Hokej jste si zkusil zahrát i ve Spojených arabských emirátech. Je to pro hokej hodně exotická země. Máte na to nějaký nezapomenutelný zážitek?
Největším zážitkem pro mě byl zimní stadion, který byl postavený v poušti. Vypadal jako Alladinův dům. Jako by byl z pohádky nebo něco takového. Táta tam dělal fotbalového trenéra a mě bylo tehdy asi patnáct let. Byl jsem tam měsíc a potřeboval jsem trénovat. Naskytla se možnost a já jsem si tam zahrál na jednom turnaji.
V jednom rozhovoru jste uvedl, že máte rád hru u mantinelů, srážky a tak. Fyzické předpoklady se svými 177 cm pro to však zrovna nemáte…
Někdy není ani potřeba mít fyzické parametry. Je potřeba být správně drzý a nebát se. Pokud se někdo v takovýchto situacích bojí, tak pak dostane nejednu ránu.
Myslíte si, že jste tedy drzý?
Tady zatím ne. Ale na Slovensku jsem byl v poslední fázi velmi neoblíbený. Zvláště poté aféře ve finále, kdy jsem se popral se Šimonovičem. Tam už to bylo vypjaté. Bylo jen dobře, že jsem odešel potom do Čech. Trochu se už na to pozapomnělo.
Nyní trochu odbočím. Co je vaším největším hokejovým cílem?
Pořád se zlepšovat. Dostal jsem se do Čech. Pak následovala reprezentace a teď už jen pokračovat dále. Cíl každého hokejisty je NHL, ale to je ve hvězdách. Nahoru se musím dostávat postupně. Tělesné parametry ideální nemám, takže musím pomaličku krok za krokem. Do lepšího klubu, zase do lepšího a tak dál. Na mistrovství světa… Ale tam asi nebudu.
