Pro fanoušky Dukly je nezapomenutelný především dvanáct let starý triumf proti Jihočechům. Podobně jako letos, kdy Dukla válčí s Karlovými Vary, Litvínovem a pražskou Slavií, vstupoval tým z Vysočiny do prolínací soutěže v roli outsidera. „Byla to situace, ve které jsme neměli co ztratit. Nebyli jsme favorité, mohli jsme jen překvapit,“ vzpomíná tehdejší kapitán Dukly Oldřich Bakus. „Všichni nám říkali, že nemáme šanci.“
Jenže... „Měli jsme dobrý mančaft, byli na vítězné vlně. První zápas jsme vyhráli v prodloužení a oni znervózněli,“ pokračuje Bakus. „Oni museli, byl na ně tlak. A my jsme toho dokázali využít.“
Do baráže Dukla spadla také o rok později. Tentokrát pro ni měla mnohem hořčejší příchuť. Českým Budějovicím, které se po roce v druhé nejvyšší soutěži chtěly vrátit zpět, Jihlava podlehla 1:4 na zápasy.
„Do baráže jsme tehdy šli s tím, že jsme v extralize hodně zápasů prohrávali. Už to bylo psychicky těžké,“ popisuje Bakus. „Navíc tehdy byla výluka a Budějovice měly hráče z NHL,“ připomíná hvězdné posily - brankáře Romana Turka, dvojice obránců Radek Martínek, Andrew Ference a ofenzivní duo Radek Dvořák, Václav Prospal. „Bylo to těžké. Snažili jsme se, ale bohužel. Dopadlo to, jak to dopadlo,“ lituje Bakus.
Bohaté zkušenosti s účastí v prolínací soutěži má bývalý jihlavský obránce Marian Morava. „S Duklou jsem absolvoval čtyři,“ vzpomíná bek, který navíc v roce 1996 v prolínací soutěži pomohl do druhé nejvyšší soutěže i nedaleké Třebíči. „Prakticky od té doby, co jsem začal nastupovat za chlapy, jsem furt hrál baráž,“ usmívá se.
V soubojích, které mohou tým poslat do ráje, ale i do pekla, je podle Moravy důležitá především psychika. „Samozřejmě se hraje úplně jinak, když vám jde o záchranu, než když hrajete o postup,“ líčí.
„Pokud vyhrajete první ligu a jdete do baráže, jdete to zkusit. Jste v euforii, v laufu,“ vzpomíná si. „Naopak když bojujete o záchranu, během sezony toho moc nevyhrajete a žádná fazona vás nepotká.“
Doslova barážovým specialistou byl svého času útočník Patrik Fink. Ten nejprve pomohl udržet nejvyšší soutěž Jihlavě (1997), poté do ní postupně pronikl se Znojmem (1999), Kladnem (2003), Duklou (2004) a Ústím nad Labem (2006).
„Baráž proti Dukle už bych nepřipomínal. Chtěl jsem ji porazit, protože jsem tehdy z Jihlavy neodcházel v dobrém,“ líčí, jak proti mateřskému klubu bojoval v barvách znojemských Orlů. „Když jsem se pak do Dukly vrátil, byl jsem rád, že se Jihlava do extraligy vrátila. Byť jen na tu jednu sezonu,“ dodal.
Před dvanácti lety žilo hokejem celé městoS trochou nadsázky lze klidně říct, že zhruba dvacítka chlapů před dvanácti lety pobláznila celou Jihlavu. O hokeji a místní Dukle se totiž v březnu 2004 mluvilo doslova na každém kroku... Děti se na ulicích či v trolejbusech překřikovaly, kdo že je tím nejlepším jihlavským hokejistou, chlapi v hospodě probírali šance Dukly v baráži ze všech stran, a dokonce i babičky v cukrárně si povídaly o famózní formě brankáře Jaroslava Suchana. „Je pravda, že všichni jsme tehdy vnímali tu neskutečnou atmosféru ve městě. Lidé nás zastavovali na ulicích a přáli nám hodně štěstí,“ usmívá se při vzpomínce na dvanáct let starý úspěch obránce Jan Šmarda. Však i do Českých Budějovic vyrážela Dukla ve středu 17. března s pořádnou fanouškovskou podporou v zádech. A také s vizitkou vítěze první ligy, který ve finále porazil Beroun. Zdravě nažhavený tým trenérské dvojice Petr Vlk, Petr Fiala odjížděl s dobrou náladou, bez větší nervozity. Proč taky ne, vždyť jasný favorit byl tehdy na druhé straně. „Je to tak, my neměli žádné přehnané postupové ambice. A nikdo z nás taky nečekal, že po dvou zápasech povedeme 2:0,“ přiznává tehdejší útočník Dukly Roman Hlouch. A viditelně to nečekali ani Jihočeši. Už po prvním jihlavském vítězství byla atmosféra v obou táborech diametrálně rozdílná. Zatímco na tréninku českobudějovického týmu by se napětí skoro dalo krájet a hráči po ledě bruslili přesně podle pokynů svých koučů, Dukla se při svém rozbruslení viditelně bavila. Smích a vzájemné pošťuchování se ozývaly ze všech stran. „Podle mě u toho tehdy stálo něco vyššího,“ zamýšlí se Šmarda. „Každopádně jedno je jisté, bez skvělé party, kterou jsme měli, bychom České Budějovice nikdy neporazili,“ má jasno. Do Jihlavy se ve čtvrtek 18. března vraceli hokejisté Dukly se dvěma výhrami jako hrdinové a bylo jasné, že Horácký zimní stadion čeká pořádná zatěžkávací zkouška. Už na finále s Berounem bylo vyprodáno, ovšem co se dělo v baráži, šlo popsat jedním slovem - šílenství. „I teď po těch letech to pořád jasně vidím: narvaný stadion k prasknutí, lidé stáli i na zábradlí a všichni nás pořád ujišťovali, že to zvládneme,“ vypráví Hlouch. A přesvědčení fanoušků v kombinaci s formou a odhodláním týmu nakonec přineslo vysněný postup. Nejprve zvýšila Jihlava svůj náskok v sérii po výhře 3:2 na nájezdy a ve čtvrtém duelu pak zvítězila 3:0. S poslední vteřinou zápasu pak nastala totální euforie a chaos. Hospodští v Jihlavě měli ten večer rekordní tržby. „V kabině se bouchlo šampaňské a pak jsme se přesunuli do hospody Hranatá Koule. A co vím, podepsaný dres z té doby tam snad visí pořád,“ říká Jaroslav Suchan. Škoda jen, že tehdejší vedení klubu nedokázalo hokejové šílenství lépe využít. Kdyby se například začaly hned druhý den po postupu prodávat permanentky na další sezonu, byly by nejspíš okamžitě rozebrané. |
