Jeho hokejová kariéra se rozjížděla velmi slibně. V roce 2002 slavil s Detroitem zisk Stanley Cupu, o tři roky později ve Vídni se mu na krku houpala medaile pro mistra světa. Ještě týž rok ale jeho kariéru náhle ukončila srdeční příhoda.
„Nikomu bych nic podobného nepřál,“ říká Jiří Fischer. Dlouho si dělal naděje, že by se ještě po kolapsu mohl na led vrátit, verdikt lékařů však byl neúprosný.
U hokeje ale mohl díky nabídce od generálního manažera Red Wings Kena Hollanda zůstat. „Přišel, že bych se mohl stát vedoucím vývoje, ať si to promyslím,“ popisuje. Nakonec přijal a zůstal na této pozici dodnes. Sní však také o vyšších metách.
Co možná mnozí nevědí, v mládežnických kategoriích jste býval na obránce velmi produktivní.
Na Kladně v mladším dorostu jsem vyhrál bodování všech beků, v quebecké QMJHL jsem rok po draftu dokonce skončil druhý celkově za útočníkem Derekem Plantem. Odehrál jsem asi o šest zápasů méně, než on, protože jsem strávil delší čas na kempu v NHL. Když jsem ale přešel do Detroitu, má role byla už trošku jiná.
Vzhledem k těmto statistikám je zajímavé, že jste se nikdy sám nepodíval na juniorské mistrovství světa. Česká republika pak tehdy dvakrát získala zlato.
Když se mi dařilo v zámoří, v osmnácti letech, byla hokejová politika trošku jiná. Junioři odcházeli pryč a bylo povoleno, aby asi jen čtyři nebo pět z nich mohli nastoupit za národní mužstvo. Jinak by podle svazu takto zmizeli všichni, tudíž tomu bránil tímto způsobem. Později jsem už v devatenácti letech byl v Detroitu a Scotty Bowman mě tehdy na mistrovství nepustil.
Jak se tehdy celkově změnil váš styl hry?
Ono udržet se jako devatenáctiletý v týmu nebylo nic jednoduchého. Času na ledě jsem neměl tolik, přibližně jedenáct minut, a v přesilovkách jsem na ledě nebýval. Hrálo se v nich s jedním útočníkem nahoře, střídali se tam Fjodorov nebo Yzerman, s nimi jako bek Lidström v první lajně, v té druhé pak Murphy, Chelios nebo Duchene. Bylo to zkrátka trošku jiné kafe. Na druhou stranu, končil jsem v pětadvaceti letech, třeba by se časem leccos změnilo.
Vaši kariéru náhle ukončila srdeční příhoda. Jak jste se s jejím koncem vyrovnával?
Byl to jeden velký zmatek. Nikomu bych nic podobného nepřál, a když už, tak aby to také přežil. Když mi bylo jednoznačně řečeno, že už hokej hrát nebudu, těžko jsem hledal něco, co by mě naplňovalo. Pro většinu hokejistů, kteří skončí předčasně, je celkově náročné naučit se mít něco opět tak rád.
Kdy jste se s hráčským koncem srovnal?
Trvalo to asi tak tři nebo čtyři roky, hodně mi k tomu pomohla má nová funkce. Po roce a půl, na jaře 2007, mi Ken Holland (generální manažer Detroitu Red Wings, pozn. redakce) nabídl, že bych mohl být vedoucím vývoje mladých hráčů, abych si to přes léto promyslel.
Tušil jste vůbec, co taková práce obnáší?
Vlastně ani ne, také jsem se na to hned ptal. Vysvětlil mi, že mám začít cestovat, dívat se na naše draftované hráče a celkově si vytvořit svůj styl, jak analyzovat mladé kluky a pomáhat jim k růstu. Během několika let člověk pochytí spoustu různých detailů od dalších lidí v organizaci a rok od roku se to lepší.
Naplňuje vás tato kariéra stejně, jako ta hráčská?
Rozhodně, v současné době každý den vstávám a těším se, až půjdu do práce (úsměv).
Zvažoval i opuštění hokejového prostředí
Neměl jste trochu problém pohybovat se nadále kolem hokeje, když vaše kariéra skončila za tak těžkých okolností?
Skvělé bylo, že jsem se udržel u svého nejmilejšího sportu. Na druhou stranu, někdy na to bylo trochu těžké koukat, když jsem si ještě v prvních letech udržoval fyzičku a věřil jsem, že bych se ještě mohl vrátit. Říkal jsem si, co kdyby se to bývalo nestalo... Jenže před dvěma lety jsem vedl velmi zajímavý rozhovor s Petrem Břízou, když jsme oba shodou náhod letěli do Švédska. Mluvili jsme o tom, jak se mohou hráči zabudovat do jiné funkce, mezi manažery nebo skauty. On mi tehdy řekl skvělou větu: Člověk od sebe musí odstřihnout tu hráčskou pupeční šňůru a začít se transformovat do nové role. Tím dnes žiju.
Přesto, nechtěl jste se někdy odstřihnout nejen od kariéry hráče, ale také od hokeje celkově?
Samozřejmě, měl jsem v hlavě skutečně zmatek a myšlenek přicházelo hodně. Na druhou stranu, díky hokeji jsem nikdy neměl možnost studovat na univerzitě, žádné další pořádné vzdělání jsem neměl, takže jsem u něj zůstal.
Neměl jste tehdy nutkání vrátit se do České republiky?
Zůstal jsem v zámoří zejména kvůli rodině. Mám dva kluky, osmiletého Lukáše a dvanáctiletého Bradena, ti byli jedním z důvodů. Nejsou to Čechy, cítím se tu pouze „skoro“ doma, ale už jsem si na život v severní Americe zvykl.
Jak je to u vašich synů s jazyky? Rozumí češtině?
Mluvím na ně pouze česky. Devadesát procent dne je kolem nich jen angličtina, ať už v televizi, škole nebo na internetu. Když jsme byli na Vánoce v Čechách, podívat se na Channel One Cup a potom ještě na Slovan Bratislava, mohli si popovídat s prarodiči. V létě je tam posílám do hokejové školy, což je trochu paradox, každý z Česka by nejraději poslal děti někam do Ameriky. (úsměv)
K hokeji jsou tedy evidentně také vedeni.
Ano, baví je a dává jim jistou náplň. Srovná je to trochu ve škole a navíc mají takový týdenní režim. Od středy už se těší na víkend, protože bude nějaký zápas nebo turnaj, během všedních dnů se trénuje. Možná je i drží trochu na uzdě.
Komu vlastně při různých mezinárodních turnajích fandí?
Samozřejmě Američanům a Čechům. No a jindy... Zkrátka dobrému hokeji. Vždy sledují nejlepší hráče, snaží se něco okoukat. Ptají se mě, kdo má větší sílu, kdo je lepší rváč a podobně. Já jsem hlavně rád, že mají o hokej zájem a pokládají otázky.
Sen? Stát se generálním manažerem
Skočil jste do manažerských vod v pouhých pětadvaceti letech. To bylo asi poměrně neobvyklé, že?
Výhodou bylo, že jsem i v Detroitu byl skoro celou hráčskou kariéru nejmladší, a to až do třiadvaceti let. Byl jsem zvyklý ke všem vzhlížet a vykat. Tak nějak jsem se rychle přeměnil v manažera, kde to bylo to samé – všichni kolem byli starší. Velmi je respektuji a snažím se od nich učit. Kolem celé organizace Red Wings je spousta lidí s velkým zápalem něco dosáhnout, být kolem toho je hrozně nakažlivé (úsměv).
Jaká je tedy vlastně vaše konkrétní náplň práce?
Když draftujeme nebo podepíšeme mladé hráče, mou hlavní povinností je okamžitě s nimi navázat kontakt. Seznámit se s nimi, obeznámit je s naší organizací a s její filosofií, kterou pak uplatňujeme třeba i na farmách v Grand Rapids nebo v Toledu. Díky tomu kluci, které podepíšeme například v osmnácti letech, přijdou později do Red Wings a už ovládají určité detaily. Je totiž nutné, aby to pak měli plně zautomatizované.
Máte také své další kariérní sny. Nedávno jste prohlásil, že byste jednou rád dělal generálního manažera některého z týmu. Je to tak?
Těch je v NHL jen třicet, tak to holt je. V historii byl pouze jeden evropský generální manažer, tak proč nebýt tím druhým (směje se). Je to běh na dlouhou trať, taková je má vize na dalších patnáct let. Nad mojí pozicí jsou jen asistent generálního manažera a sám generální manažer, není nic jednoduchého se tam dostat. Uvidíme, jak to v budoucnu půjde.
Nyní se vrátím zpět k vaší současné pozici. Jaké konkrétní typy hráčů v současné době organizace Red Wings hledá?
Detroit hledá komplexně nejlepší hráče. Koukáme na zhruba pět set až sedm set mladíků na celém světě. Třeba co se týče dalšího draftu, mluví se o dvojici McDavid – Eichel. Kdo půjde první? Jenže abychom se dostali na první pozice pro draft, museli bychom patřit mezi nejhorší týmy soutěže, což se nám snad vyhne. Nebo ještě samozřejmě výměnou za nějakého hráče. My se ovšem zaměřujeme hlavně na Stanley Cup. Celkově to bude pro draft dobrý rok, v první patnáctce jsou vynikající kluci, ale koho vybereme? Máme nějaký seznam, podle kterého se pak u stolu řídíme. Postupně odškrtáváme, a když na nás přijde řada, nejvýše postavené zbývající jméno bereme.
Díky dobrým výsledkům obvykle vybírá Detroit až jako jeden z posledních, přesto ale dokáže i z posledních draftovaných hráčů vychovat hvězdy. To je jistě dobrá vizitka vaší práci, ne?
Tam už záleží na konkrétních hráčích. Třeba Dacjuka jsme vybrali v sedmém kole o dva roky později, než kdy šel poprvé na draft. Nikdy nevíte, co se z hráče vyvine. On je extrémně samomotivační typ, je dobře technicky vybavený, a v lecčems mu pomohl Igor Larionov. On ho během jeho prvních pár let v NHL seznámil s profesionálním životem hokejisty v severní Americe, v první sezoně pak vyhrál Stanley Cup, už tehdy hrával v lajně s Bretem Hullem. Individuálně se propracoval až tam, kde je dnes, mezi nejlepšími pěti centry na světě.
V Detroitu nebo na jeho farmě působí také několik českých hráčů, jak s nimi spolupracujete?
Nosek hraje na farmě a já ho před sezonou viděl nejprve na kempu nováčku a následně asi čtyřikrát v zápase, protože byl zraněný. Mráza odchytal dva roky na farmě, teď už je i kvůli zranění jedničky Jimmyho Howarda v áčku, takže se s ním vidím pravidelně. Vůbec první Čech, se kterým jsem ve své funkci pracoval, byl Jakub Kindl, vídali jsme se hodně.
Mladí kluci musejí odolat lákadlům
Co je podle vás nejtěžší v začátcích kariéry v NHL?
Musíte dát hokejovému životu nějaký středový bod, kdy se člověk dostane na farmu, motá se mu spousta věcí v hlavě. Potom totiž zavolá agent a říká, že přišla nabídka z KHL, proč hraje tady za tolik, když jinde může hrát za miliony. Pro kluky není jednoduché to vydržet. Každý se chce dostat do NHL, ale když ten telefon, že je povolávají, stále nezvoní, těžko se odolává lukrativním kontraktům.
V čem konkrétně spočívá vaše pomoc mladým hráčům?
Psychicky nejsilnější kluci si cestu nahoru vykoušou sami, pomáhám hlavně ostatním. Třeba Noskovi se prvních asi dvanáct nebo patnáct zápasů nedařilo dát gól, proto jsme spolu stále rozebírali, jak často střílí, jak střílí a podobně. Dávám jim individuální přístup. Když jedu na zápas, zaměřuju se hlavně na kluky, kterým se v té době příliš nedaří. S těmi pak máme o čem mluvit.
Prosadit se zrovna v Detroitu není vůbec jednoduché, na šanci se zde obvykle čeká delší dobu. Čím to je?
Důvodů je hned několik. V Red Wings to chodí tak, že někdo musí vzít místo někomu jinému. Nedáváme nic za zásluhy nebo naopak proto, že by z někoho časem mohlo něco být. Kdo chce hrát v Detroitu, musí zlepšit soupisku, která jde do zápasu. Mika Babcocka mají přesvědčit, že ten a ten hráč nám dá větší šanci vyhrát. Pokud to tak není, stráví delší čas na farmě nebo v Evropě.
To ale může být pro některé mladé hráče trochu demotivujíc, nemyslíte?
Kdyby se na to tak každý koukal, bylo by těžké něco vyhrát. Vítězit mohou jen ti nejlepší, ať to jsou jednotlivci nebo tým. Jen nejsilnější odolají, ocel se také nedělá ve slabém ohýnku.
Vy osobně jste se přitom do týmu probojoval jako velmi mladý. Byly tehdy poměry v klubu odlišné?
Ta filosofie tak odlišná nebyla, pět let jsem byl v Detroitu nejmladší. Dostal jsem se do týmu v devatenácti, od té doby se něco takového nikomu nepovedlo.
Jak se to podařilo zrovna vám?
Důvody byly dva. Dařilo se mi, hrál jsem v juniorce, kde mě tehdy vyhlásili nejlepším obráncem roku. No a za druhé, od dětství mi vždycky taťka opakoval, že pokud jsou dva stejně kvalitní, uspěje ten, který více dře, čehož jsem se držel. Fyzicky jsem byl připraven, na testech jsem patřil mezi nejlepší. Proto jsem uspěl.
Je tedy fyzička jedním z hlavních faktorů, jak se do NHL probojovat?
To opakuji všem klukům. Chtějí v osmnácti nebo dvaceti letech hrát za nároďák, případně u nás v Detroitu, ale často nejsou fyzicky připravení. Hráč už v sobě musí mít nějakou chlapskou sílu. Nemůžou jen koukat na ostatní a ptát se, proč nehrají, hlavně se mají zaměřit na sebe a makat.
Během života jste toho hodně zažil, mohl byste se tedy na závěr podělit o nějaké heslo, kterým se řídíte?
Život jde ve vlnách. Ty jsou střídavě dobré a špatné. Pokud zrovna běží ta pozitivní, musí se toho využít naplno a být připraven na tu špatnou, při špatné se už zase připravujete na tu lepší. Někdy to trvá déle, jindy je to rychlejší. Už to tak je, nikdo neprochází vším jak nůž máslem.
