Teď už možnost volby nemá. V extraligovém play off zůstali jen dva nejlepší. Polanského Třinec a Kometa. Finále si zahrají spolu.
Šestatřicetiletý Polanský se tak mistrovský titul pokusí atakovat proti klubu, ze kterého do velkého hokeje kdysi vyšel.
„Moc se na to těším, protože hrát finále proti Kometě v třineckém dresu... Co víc může být,“ zasní se.
Brněnský rodák pod Špilberkem dospíval v éře, kdy tam hokej připomínal spálenou zemi. Nejen že nebyla extraliga, ale mužstva se pod každý rok změněnými názvy motala mezi první a druhou ligou. Vábení z Třince tehdy přišlo jako vysvobození.
„Už tehdy zde bylo neskutečné zázemí,“ pamatuje si Polanský. „I když to bylo z Brna daleko, a přiznám se, že jsem v těch šestnácti letech vůbec nevěděl, kde přesně je Třinec na mapě, jestli někde za Jihlavou, nebo kousek od Olomouce. Ty první cesty byly vlakem, to jsem sbalil bágl, tašku s oblečením a proviant od babičky a vyrazil jsem. Vzpomínám na to moc rád. Pro mladého kluka znamenal ten hokej úplně všechno,“ rekapituluje útočník. Tak se před sezonou 1998/99 stal Ocelářem. Napřed členem juniorského týmu, za dva roky pak se čtyřmi starty v extralize. Ve Slezsku si dodělal střední školu, a přes některá hostování, především v Žilině a v Havířově, se tam usadil.
Nyní má na kontě 853 zápasů v třineckém dresu, což je nejvíc v klubové historii. Mezi Oceláři je druhým nejlepším střelcem i nahrávačem, v obou případech za Richardem Králem.
„Na toho jsme se celá juniorka chodili dívat. I s Markem Zadinou, jak hrával. Honza Marek tehdy začínal. Toho stálo za to sledovat, jak se z kluka, který přišel z Jindřichova Hradce, měnil v hvězdu,“ vzpomíná Polanský.
Nebyl sám, kdo z Brna do Třince dostal laso. Stejnou cestou zamířil i Martin Havlát, dál David Appel nebo Aleš Staněk. Brno jim nemělo co nabídnout. Kdežto ve Slezsku dál rostli.
Od matadorů jako obránce Jiří Kuntoš tam dostávali těžké sportovní kapky. „Jirka se s tím vůbec nemazlil. Na tréninku jste se dívali dolů, jak to bylo tvrdé. Pamatuji si, že jednou se mi podařilo do Kuntyho zajet. A další cvičení jsem jel a jen jsem si pak spravoval helmu na střídačce a nevěděl jsem, co se stalo,“ usmívá se Polanský.
Do Brna jezdí za otcem, další část rodiny má ještě jižněji na Moravě, ale Kometu už bral vždy jako rivala. V jednom ze zápasů v Brně vzplály emoce mezi ním a fanoušky Komety, jimž se nelíbilo, jak Polanský výrazně slavil gól. Od té doby je jejich pohled na někdejšího odchovance odmítavý.
Zabývat se tím výrazněji Polanský nikdy nemusel. Nabídku, aby se do Brna vrátil hrát extraligu, neměl.
„Jsem rád, že jsme se vždycky domluvili v Třinci. Asi vždycky sníte o tom, že budete hrát v tom klubu, kde se narodíte. Ale když jsem v šestnácti šel do Třince, změnilo se to. Já bych tu kariéru v Třinci nevyměnil za nic,“ přiznává.
