Loni v listopadu kariéru obnovil, ve zbytku sezony se pak propracoval v klíčového obránce Plzně. Čtyři góly, jedenáct asistencí, to je jeho bilance za 38 utkání. Další už v extralize nepřidá...
Není to přece jen škoda? Poznal jste, že na ligu pořád máte.
Prostě to je takhle dané. Já si tu sezonu super užil, měl jsem z hokeje radost a věřím, že to bylo i vidět. Sice mi teď hodně lidí říká – neblbni, hraj dál. Ale odpovídám ne. Věk se nedá zastavit a chci se už posunout zase někam dál.
Jak moc vás mrzí, že cesta Plzně v play-off skončila už v semifinále?
Já jsem chtěl sezonu dohrát dobře. A chtěl jsem Plzni pomoci vybojovat medaili. To se podařilo.
Takže bronz vás hřeje?
Hřeje. A hřál mě hned, jak jsme vypadli. Vždyť Plzeň medaili neměla hodně dlouho. Deset let?
Dokonce dvanáct.
Tak vidíte. Jasně, toužili jsme dojít ještě dál, ale ve sportu rozhodují tak malinké momenty, že je často nemůžete ovlivnit.
Splnilo se vám všechno, po čem jste toužil, když jste loni v listopadu znovu začal tvrdě makat?
Byl jsem tu šťastný. A říkal jsem to pořád mladším klukům v kabině. Važte si toho, co v Plzni máte! Já hrál vždycky ve velkých halách, kam moc lidí nechodilo, maximálně na derby nebo na play-off. Tady chodilo stále šest, sedm tisíc lidí. Já měl pořád husí kůži...
Prozraďte, do čeho se teď chcete vrhnout. Na trénování?
Nikdy neříkej nikdy, ale teď ne. Je jiná věc, kterou chci zkusit. Hodně jsem v poslední době dělal s Danem Landou, věnovali jsme se mentálnímu koučinku. Strašně mě to chytlo, zajímá mě to. Fyzická stránka už je dokonalá, ale ta mentální pořád zaostává. A je spousta hráčů, jejichž herní propady nesouvisí s fyzičkou, ale v tom, co se jim honí hlavou.
Poznal jste to i sám na sobě?
Ano, konkrétně loni. Bylo období, kdy jsem měl s hlavou problémy. Nemohl se z toho vyhrabat, spadl do černé díry. Dan mi pomohl, přesvědčil jsem se, že to funguje. Rád bych se v tom zdokonalil a předal to dalším klukům.
