„Olomouc se dostala do nejvyšší soutěže po šílených 37 letech, atmosféra byla neskutečná a pro mě jako juniora to byla nádhera,“ vypráví Podlaha.
Tehdy na zimáku mu bylo devatenáct a byla neděle 25. března roku 1990. O čtyřiadvacet let později, stejné kulisy plného stadionu i extáze, Olomouc se znovu vrací mezi elitu. Podlaha má místo dresu klubovou bundu, stojí na lavičce a slaví jako sportovní manažer klubu.
„Jsem olomoucký patriot, nemohl bych žít jinde,“ přiznává 47letý muž, který téměř celou kariéru odehrál v zahraničí, ale pak se vrátil zpět.
Olomouc mu dala šanci zahrát si i extraligu, ale táhlo ho to ven, a tak po dvou letech odešel za otcem do německého Kaufbeurenu. Odtud zamířil do Českých Budějovic a kvůli tomu přišel o jediný titul Hanáků v roce 1994, kteří ve čtvrtfinále vyřadili právě Jihočechy.
Olomouc - PlzeňSledujte od 17.00 online. |
„Sérii s Olomoucí jsem odseděl na tribuně a bylo to velké utrpení. Měli jsme výbornou sezonu, byli jsme druzí, ale Olomouc přijela na dva zápasy a v obou nás porazila. Jirka Dopita dal tenkrát fenomenálnímu Turkovi gól přes celé hřiště,“ vybavuje si.
Z extraligy Podlaha znovu brzy zmizel a vydal se na hokejový vandr. „Vždy jsem tíhl k tomu, projet Evropu. Itálie, Rakousko, Německo, Francie, jeden rok jsem hrál ve čtyřech různých zemích. Pak mě pozvali na zkoušku do Grenoblu a zůstal jsem tam deset let. Byli tam dobří lidé, v klubu jsme měli rodinnou atmosféru,“ líčí osudové angažmá.
Během té doby mohl několikrát odejít za lepším, město na úbočí Alp by ale nevyměnil ani za nic. Před rokem se Podlaha na led v Grenoblu na skok vrátil a sledoval, jak jeho dres s číslem 71 stoupá pod strop haly místního klubu Bruleurs de loups. „Nějaké góly jsem tam dal a nejspíš si váží toho, co jsem tam odvedl. Potěšilo mě to,“ nezastírá.
V 35 letech ukončil kariéru a stal se agentem. Staral se o hráče, objížděl stadiony a sledoval zápasy. Po roce Podlahovi nabídl Jiří Dopita s Erikem Fürstem (gen. manažer HC Olomouc - pozn. red.) místo sportovního manažera v tehdy prvoligovém klubu.
„Ptali se, jestli chci zůstat u hokeje. Brzo jsem sice zjistil, že je v té práci často více papírů a méně hokeje, ale stejně jsem nadšený a baví mě to,“ přiznává.
Jeho druhá etapa v olomouckém klubu trvá už dvanáct let, zažil dlouhé protloukání se první ligou a pak návrat do extraligy. V roce 2013 ještě Hanáci v baráži neuspěli, procpat se mezi elitu dokázali o rok později a v následující sezoně extraligu zachránili. „Postup nebyl jasný cíl, a když to nakonec vyšlo, byla to neuvěřitelná euforie,“ vypráví.
Za rok mohlo být po hokejové horečce, tehdy byli kohouti ještě v polovině baráže poslední. „To byla šílenost. Když do baráže spadne mužstvo z extraligy, je to děsivé a udržení může být až existenční otázkou. Od toho, co jsme se zachránili, už nejsem z ničeho nervózní,“ usmívá se Podlaha.
Ačkoliv ve sportu se měří úspěchy na medaile a poháry, sportovní manažer kohoutů sní o jiné metě.
„Rád bych samozřejmě, abychom teď postoupili přes Plzeň. Ale hlavně chci zažít, že v Olomouci vznikne druhá ledová plocha,“ přeje si.
