Mluvil potichu, pomalu, dlouho přemýšlel. Hlavou se mu honily tisíce myšlenek a hlavně vzpomínek. Upomínal se na svého jediného syna a na skvělého hokejistu.
Josef VašíčekNarodil se 12. září 1980 v Havlíčkově Brodě, zemřel 7. září 2011 v Jaroslavli Seniorský (2005) i juniorský (2000) mistr světa, finalista (2002) a později i vítěz (2006) Stanleyova poháru Urostlý (193 cm) český hokejový centr byl v 18 letech draftován celkem Carolina Hurricanes. Od roku 2000 do 2008 pravidelně hrával NHL, kde působil v týmech Caroliny, Nashvillu a NY Islanders. Během výluky v NHL v sezoně 2004-2005 hrál za Slavii Praha. Poslední čtyři sezony působil v týmu KHL z Jaroslavle. S ním byl i při tragické letecké havárii, při které zahynul. |
Josef Vašíček starší po roce od loňské tragédie v ruské Jaroslavli, při níž po pádu letadla zemřel jeho syn Josef Vašíček, promluvil s novináři. Byla u toho i jeho žena Magda. Během hodiny se jí několikrát zalily oči slzami...
Když jsme se domlouvali na rozhovor o vašem synovi, bál jsem se, že odmítnete. Ale vy jste okamžitě souhlasil. Za ten rok to už tedy alespoň trochu přebolelo?
Nepřebolelo nic. Ale nemá smysl se pořád uzavírat. Pepa byl vlastně neustále pryč, nebyl tu s náma po většinu času.
Jak často jste se vídali?
Mluvili jsme spolu přes Skype skoro každý den. Ale ten každodenní přímý kontakt tady nebyl. Viděli jsme se, jen když jsme za ním jeli nebo on přijel sem. I proto člověku všechno dochází se zpožděním.
Takže jaký pro vás ten uplynulý rok vlastně byl?
To těžko říct. Nic moc.
První zprávy se objevovaly na internetu hned po pádu letadla. Kde jste se o tom dozvěděli vy?
Já jsem pracoval v lese, manželka byla v práci, v ordinaci. Volala mi, co se stalo. Hned jsem se vrátil domů. Pak už to bylo hodně složitý. Zprvu jsme nic moc nevěděli.
Stačilo pár hodin od zveřejnění prvních zpráv o tragédii v Jaroslavli a plastika Vašíčkových bruslí před stadionem v havlíčkobrodské Kotlině byla obsypána květinami a svíčkami.
Sledovali jste, jak přicházely další informace?
První zprávy jsme měli z internetu. Pak jsme se spojili s Pepovým agentem. Později už s námi komunikoval velvyslanec v Rusku a lidi, kteří na to byli určení. Byl to pak nepřetržitý kontakt přes identifikaci po převoz ostatků. Bylo to dost těžké. Naštěstí to šlapalo dobře. Bylo vidět, že ti lidi vědí, co dělají, a že to proběhlo ještě dobře.
Zprávy o tragédii prožíval celý národ. Bylo pro vás oporou, že s vámi soucítily tisíce lidí?
Určitě. Člověk má pak pocit, že v tom není úplně sám. Podle všech reakcí a vzpomínkových akcí bylo vidět, že je u nás hokej fenomén.
Letěl jste po nehodě do Ruska?
Ne, od té doby jsem tam nebyl.
Všechno jste zařizovali z Čech?
Všechno.
A co klub z Jaroslavle? Kontaktoval vás? Mluvili s vámi?
Pokud bychom čekali na nějaká oficiální stanoviska a rozhodnutí, asi by se to táhlo hodně dlouho. Naštěstí na takové situace existuje mimořádný režim, takže to běželo hrozně rychle. Ale museli jsme to vzít na sebe. Rusky trochu umím, tak jsem mluvil s manažerem klubu a po telefonu jsme společně třeba riskli identifikaci.
Riskli identifikaci po telefonu?
Identifikovali jsme ho na základě toho, že Pepu manažer dobře znal a my taky. Dokázali jsme to rozhodnout podle nějakých detailů. Odsouhlasili jsme tak převoz, aniž by došlo k delším prodlevám. Museli jsme jen poslat fax, že souhlasíme, aby Pepu převezli. U Honzy Marka a Karla Rachůnka to tenkrát proběhlo stejně.
Ani pro věci jste Pepovi v Rusku nebyli? Poslal vám je klub?
V Rusku to nějakým způsobem protokolárně zabalili a odeslali to na ministerstvo zahraničí. Tam už to bylo horší. Tam totiž ty věci nechali ležet asi tři neděle na chodbě. Zdálo se nám navíc, že to přišlo už trochu i přebrané. Ale z ruské strany proběhlo vše v pořádku.
Dostali jste oficiální zprávu o nehodě od vyšetřovatelů?
Dostali jsme ji. Asi měsíc nebo dva po té katastrofě.
A jak jste ji přijali? Co v ní bylo?
Já nevím. Je psaná azbukou, v ruštině. A já jsem to ani nepřekládal. Máme ji někde támhle položenou. Neměl jsem na to chuť.
Poslední velká akce, na níž se Josef Vašíček představil v reprezentačním dresu, byla v roce 2010 olympiáda ve Vancouveru.
V Jaroslavli jste se několikrát byli za synem podívat. Jak tam bylo?
Pro hokej perfektně. Pepa vždycky říkal, že je to jako Amerika. Klub byl na vysoké úrovni, stejně tak přístup k hráčům. Jaroslavl je poměrně velké město. Pepa vždycky říkal: Sednu do auta, projedu to do obchoďáku a na stadion a nepoznám, že nejsem v Americe. Bylo to dost podobné. Navíc tam byl hokej fenomén, lidi fandili. Hodně se mu tam líbilo. Ale když jsem tam jel autem a prohlédl si tu zemi zblízka, byly tam rozdíly vidět. Bída tam je a rozdíl mezi bohatými a chudými je ohromný.
Jel jste do Jaroslavle autem?
Je to asi dva tisíce čtyři sta kilometrů. Jel jsem tam hned, když tam Pepa začínal. Chtěl jsem si Rusko projet, abych se s ním i trochu seznámil. Chtěl jsem tu zemi vidět, ne se jen letadlem dovézt na jedno místo a pak zase odletět zpět. Udělal jsem si takovou exkurzi. Pak jsme tam samozřejmě už létali. Na Vánoce, na začátek sezony nebo na play-off.
Rozdíly mezi Amerikou a Ruskem našel i váš syn, ne?
V Americe měl luxus. Vše bylo velké, na všechno spousta lidí, kteří se o ně starali, nosili bágly...
Co létání v Rusku? Znám lidi, co vypráví o ruských letadlech a letech neskutečné historky...
Pepa se zmiňoval párkrát, že některé věci jsou tam typicky ruské. Ale vždy to bral s nadhledem. Nebál se ničeho.
Třeba o Honzovi Markovi bylo známé, že se tam bojí létat. Pepa takový nebyl?
Pepa byl zvyklý létat z Ameriky. Tam na zápasy nalétal statisíce kilometrů. Tomu to vůbec nevadilo. Honza Marků byl v trochu jiné situaci. Ten měl rodinu, děcko, v Rusku nechtěl být.
Jak se Pepa do Ruska dostal?
Po sedmi letech byl v Americe na vrcholu, začal trochu vydělávat. Jemu ale nešlo o ty peníze, ale v Americe hrají hvězdy, které jsou zaplacené. Když se Pepa do takové pozice dopracoval, měl vážné zranění. Přetrhl si vazy v koleni a začínal prakticky znova. Vyměnili ho do Islanders, kde mu řekli, že když ukáže, že na to má, tu smlouvu mu zase vrátí. Odehrál tam perfektní sezonu, ale v klubu zkoušeli všechno možné, aby mu to dát nemuseli.
Tím to všechno začalo?
Sešel se se Zbyňkem Irglem, který do něho začal vrtat o Rusku. Ale ani mě to nijak nevadilo. Říkal jsem mu: Děláš tam otroka sedm let, takhle to nejde dál. Tak se rozhodl, že to zkusí. Nejdřív jsme mysleli, že je to na rok na zkušenou. Jenže v Jaroslavli se dostal do skvělého mužstva, do perfektní party a hned první rok hráli finále. Stal se superhvězdou a už se mu pryč nechtělo.
Neměli jste ze země, jako je Rusko, trochu obavy?
Tehdy už tam hrálo asi třicet Čechů, začínala KHL. Na první zápas jsem se jel podívat. Měli nádherný stadion, plno fanoušků, klub dal Pepovi auto, pěkný byt, dokonce mě vzali do klubového letadla. Do toho, které pak spadlo. Je ale fakt, že dopravci tam nebyli kontrolovaní a některé věci byly nedotažené.
Svou výškou budil Josef Vašíček (vpravo) pozornost už jako dítě. A nejen tou. Udivoval zejména svým uměním na ledě.
Rusko nakonec bylo poslední Josefovo působiště. Ale kde bylo to první? Jak se k hokeji dostal?
Jako každý táta jsem ho vzal asi ve třech letech na rybník. Obul si brusle a zkoušel to. Mlátil sebou, otřískaný byl, všechno ho bolelo. Ale hrozně ho to bavilo, chtěl pořád hrát a brzy se naučil bruslit. Toho si všiml známý. Povídal, jak krásně bruslí, a tak jsme ho v necelých čtyřech přihlásili do klubu. Pepa pak hrál vždy se staršíma, celou mládežnickou kategorii.
Měl nadání už odmala...
Hrozně mu to šlo a byl do hokeje nadšený. Ráno mě budil, místo abych budil já jeho, ať už jdeme na trénink. V Brodě byly tréninky na otevřeném stadionu od půl sedmé ráno. Když bylo minus třicet, odnášeli jsme kluky z ledu do buňky na radiátory se ohřát a zase zpátky. Nepamatuji, že by někdy zaspal, že by nechtěl na trénink nebo že by s ním byl problém. Dal tomu úplně všechno už od dětství.
To se muselo někde projevit...
Byl ve všech kategoriích nejlepší. A tak se ozval agent ze Slavie, že by ho chtěli zkusit. To mu bylo 14 let. V Praze odehrál dva roky. S dorostem byli ve finále, juniorku vyhráli. Pak kolem začali kroužit agenti ze zámoří, tak přerušil školu a šel to zkusit za oceán do Sault Ste. Marie hrající juniorskou ontarijskou ligu.
V 17 letech to vše zvládl sám?
Prakticky jsme ho tam odeslali. Na letišti to zvládl sám. Doletěl tam, bydlel v domečku v indiánské rezervaci. Nejdřív na něj koukali s nedůvěrou, takový dlouhý hubený kluk z Evropy. Ale pak vyhrál testy, porazil trenéra v běhu a rázem byl hvězda. Už druhým rokem byl kapitán týmu, a to se jinému Evropanovi nepovedlo. Když se tam loučil, všichni věděli, že bude v zámořské NHL.
Jak jste vnímali, když vám mladý kluk odcházel přes půl světa?
Nebylo nám moc dobře. Ale kluk to chtěl, byl do toho nadšený. Jak byl skromný, trpělivý a dokázal se všemu přizpůsobit, věděli jsme, že se tam neztratí. Ale ona Kanada to má geniálně vyřešené. Neustále říkám, že tam by se měli Češi učit, jak funguje mládežnický hokej.
Tak řekněte, jak funguje...
Kluky tam umístili do rodiny, a ta se o ně starala, brala na to příspěvky. Kluci dostávali kapesné, všichni stejné. Takhle je rozstrkali po rodinách, manažer klubu to večer obvolal, jestli se netoulají po městě. Normálně chodili do školy, učili se. Měli režim. I když v první chvíli jsme z toho byli trošku špatní.
Proč?
Když tam Pepa přijel, bydlel u Slováků. Tam mluvili československy, angličtina žádná. Po pár měsících se ale stěhoval do kanadské rodiny a za rok už se anglicky domluvil.
Takže skvělá hokejový výchova...
Nejen hokejová. Třeba na zápasy museli jezdit v oblecích. Ale hokejem to město žilo. Bylo velké jako Jihlava a na juniory chodilo čtyři pět tisíc lidí. Byly to nádherné hokeje. Snad to nejhezčí, co jsme kdy zažili. Kluci byli parta a Pepovi se tam strašně líbilo. Byli jsme tam tenkrát na Vánoce a viděli jsme, jak tam ty kluky prezentovali. Zápas vysílala místní televize, z každého kola šel jeden zápas do celostátní televize. Úžasně tu ligu propagují a kluci tam rostou.
V klubu byl jediným Čechem?
Byl tam s ním Martin Gálík, Slovák. Druhý rok tam přišel z Kladna Vašek Zaoral. Mohli hrát jen dva cizinci, takže jich tam víc nebylo.
Jak se v Kanadě trénovalo?
V tu dobu se ještě Kanaďané od nás učili. Jejich trenér po mně chtěl, jestli bych mu nepřivezl evropské tréninkové metody. Tak jsem si půjčil v Brodě od trenéra plány a dovezl je do Kanady. Tam totiž měli na hokej jiný náhled, tam to byli dřív spíš fyzicky silní kluci, bitkaři. Jenže pak přivedli evropské hráče, zkušenosti a teď od nich dostáváme výprasky.
V dresu Caroliny Hurricanes zažil Josef Vašíček největší úspěchy. V Havlíčkově Brodě si během tohoto působení zřídil penzion s restaurací.
Vysněná NHL vyšla, když si Pepu vybrala Carolina Hurricanes...
Draft bylo jedno velké divadlo, jeden velký byznys. Byli jsme na něm a viděli jsme, jaká je to podivná, licitace. Kluby tam jsou už na sebe navázány. Ron Francis, který dělal Pepovi v Carolině druhého tátu, mu říkal, že si ho vyhlédl už v juniorech. Ze Sault Ste. Marie pocházel. Vzal si Pepu pod patronát, trénovali spolu, učil ho finty na buly. A Pepa naskočil do NHL ve dvaceti, odehrál všechny zápasy, hrál centra třetí lajny se staršíma chlapama. Měl nejnižší nováčkovskou smlouvu, ale vypracoval se.
Viděli jste spoustu zápasů v NHL. Jaké jsou? Dá se prostředí, zázemí, atmosféra rovnat s Evropou?
Nedá. A zvlášť v Severní Carolině. Tam hokej začínal, klub se přestěhoval z Hartfordu. Když jsme tam byli na prvním zápase, moderátor diváky učil pravidla. Ona ta Carolina je centrum, kam se stěhují lidé z New Yorku. NHL vsadila na to, že lidé, co tam přijdou, budou na hokej chodit. A to se v prvních letech nepotvrdilo. Nebývalo plno, diváci byli chladnější. Byl to nehokejový kraj. Ale pár zápasů se povedlo.
V reprezentačním dresu byly pro Vašíčka prestižní zejména zápasy s Ruskem. Právě v týmu Jaroslavli v ruské KHL strávil poslední sezony.
S Amerikou dokázal Pepa skloubit i reprezentaci. Dokonce má tituly mistra světa...
Hlavně ten juniorský mu strašně pomohl. Jarda Holík ho tenkrát tak moc chtěl, že ho nakonec pustili i z Ameriky. A oni vyhráli titul. Na mistrovství byl Pepa hvězda, podle mě nejlepší hráč. To mu pomohlo i v NHL. Po tom šampionátu bylo jasný, že Pepa bude v klubu stabilně hrát. Dalším úspěchem byl hodně ceněný titul mistra světa z Vídně 2005. Byl to rok, kdy byla v NHL výluka a hráli ti nejlepší hráči.
Pepova kariéra vrcholila ziskem Stanley Cupu. I když to pro něj nebyla příliš vydařená sezona...
Rok předtím vyhrál kanadské bodování klubu, ale pak se zranil. Nevěděli jsme, jestli vůbec bude hrát, tak jsme na finále ani nejeli. Na rozdíl od roku 2002, kdy Carolina prohrála s Detroitem. Tuhle sezonu měl Pepa přetržené vazy. Její půlku nehrál, pak nastupoval sporadicky. A přeneslo se mu to do další sezony, v pořádku byl až v červnu a neměl takovou přípravu.
V létě roku 2006 se slavný Stanley Cup podíval Vašíčkovou zásluhou i do Havlíčkova Brodu. Přivítání na náměstí a posléze v Kotlině se zúčastnily tisíce lidí.
Ale vidět svého syna zvedat před plným náměstím v rodném městě nad hlavu Stanley Cup, to musela být nádhera, že?
No to víte, to je ohromná událost. Když to vidíte... Ono už sledovat to pozadí, jak s pohárem pořád jezdí ochranka, jak ho neustále leští, nosí, ta pravidla, to je něco. Na náměstí to bylo velké haló, na stadionu taky, plno lidí, bylo to krásné.
Celý Brod má Pepu Vašíčka v srdci. Je možné, že by se sám domů na konci kariéry ještě vrátil?
Určitě. On tu měl zázemí. Nepočítal, že by se usadil jinde. U stadionu koupil dům, předělával si ho. Všechno měl nastavené tak, že by byl tady. Jsem o tom stoprocentně přesvědčený. A to i když část léta trávil na Floridě, kde měl taky svoje. V Brodě zřídil penzion, já jsem mu ho předělával, a až by s hokejem skončil, staral by se o něj.
Bylo by možné, že by v Brodě odehrál třeba svou poslední sezonu?
Říkal, že ano. Že dokud to půjde, byl by v Rusku. Pak počítal s nějakou sezonou ve Švýcarsku nebo v Německu a konec v Čechách. Ten Brod souvisí i s tím, že popularitu nemiloval. Neměl rád světla ramp, tak by tu byl schovaný.
Ve svém dětském pokoji u rodičů má "Pepa" stále své věci, Jsou tu trofeje z mládí, fotky, medaile i dresy.
Do telefonu jste mi říkal, že u vás má stále ještě pokoj...
Jeho dětský pokoj jsme nechali tak, jak byl, když odcházel. On už tady Pepa s námi dlouho nebydlel, ale měl tu medaile, poháry nebo dresy z počátku. Ty novější už si dával k sobě. Ale ty dětské a juniorské úspěchy má ještě zde.
Před pár dny se v Kotlině konala exhibice pro vašeho syna a Martina Čecha. Byli jste tam?
Byli jsme tam. Na hokeji jsme byli vlastně po roce poprvé. Chvilku jsme tam nahoře postáli a pak jsme šli domů. Pořád nám tam ta třiašedesátka chybí... (odmlčí se)
Před tragédií jste hokejem žili...
Já se v něm pohyboval pořád. Byl jsem v dozorčí radě klubu, starali jsme se tu o kluky, když byli malí.
Je exhibice dobrý nápad?
Já do toho vůbec nemluvím, to je věc pořadatelů. Honza Suchý akorát zavolal, jestli nechceme přijít, tak jsme tam na chvilku byli. Ale do ničeho se neangažujeme.
Vrátíte se ještě někdy do brodské Kotliny? Třeba na první ligu?
Uvidíme, teď fakt nevím. My jsme hokejem strávili 27 let, takže teď fakt nevím, co bude dál.
Josef Vašíček starší, otec urostlého centra, u svého domu v centru Havlíčkova Brodu.
Máte něco, co vám pomáhá se s tou tragédií vyrovnat?
Máme v Německu dceru a vnučky. Jezdíme za nimi, hlavně manželka je tam dost často, u vnučky je potřeba. Já mám kousek od Brodu les, snažím se být co nejvíc tam. S klukem jsme tam udělali srub na léto. Ty plány už nedotáhnem, tak to trochu měním.
Někomu třeba pomáhá práce...
Firmu jsem prodal, manželka taky jako zubařka skončila, ordinaci pronajímáme. Uvidíme, co bude dál. Pořád hrozně moc cítíme, jak se ten režim, který jsme měli řadu let zaběhnutý, změnil. Dřív jsme trávili dovolenou v Americe. Jeli jsme tam na začátek sezony na tři týdny, pak týden na Vánoce. Do Ruska stejně tak. Teď je všechno jinak...
