Do tréninkového procesu se Ručinský zapojil v pražské Spartě. V týmu, kde už v loňské sezoně působil. Jenže nastoupil jen do 19 zápasů a "posbíral" v nich pět gólů a čtyři asistence. Víc mu vleklé potíže s kyčlí nedovolily.
Pro letošek ještě smlouvu podepsanou nemá. Se Spartou se dohodl pouze ústně. "Pro mě to teď není důležité, hlavně chci trénovat a pak uvidím, jak se budu cítit a jestli to bude všechno dobré." Důvodem je samozřejmě zdraví. "Jestli budu hrát ještě rok, dva nebo taky vůbec, to se teprv uvidí."
Ručinský by teoreticky ještě mohl zamířit i za jiným angažmá. "Eventualit je vždycky víc. Ale loňskou sezonu jsem strávil, no, spíš nestrávil ve Spartě, tak jsem ani jiné možnosti neřešil, abych vám pravdu řek," shodil olympijský vítěz podobné otázky ze stolu.
Po dvou týmových tréninzích se Ručinský cítil dobře. "Nechci to ale zakřiknout. Důležité bude, jak na tom budu za čtrnáct dní. Uvidíme, jestli vydržím každodenní zátěž, někdy i dvoufázovou."
Bývalému reprezentantovi pomohla operace, kterou podstoupil v průběhu extraligového play-off. Nohu pak zatěžoval jen pozvolna. "Fyzioterapeut mi prozradil nějaké cviky, jak získat zpátky svaly, o které jsem během pauzy přišel. Ještě v přípravě jsem například nemohl běhat," prozrazuje.
Teď už žádné úlevy nepotřebuje. "Musím se jen před tréninkem pořádně zahřát a rozcvičit, ale to jsem dělal i dříve, takže to není žádná výrazná změna. Průběžně se protahuji i na ledě, aby svaly nezatuhly. Bolest zatím opravdu necítím," nechal se slyšet.
I během rozhovoru, který se točil hlavně kolem nepříjemných otázek, Ručinský častokrát naznačil, že má svůj sport rád: "Hokej mi dává radost a těším se na každý trénink, na každý zápas a nevidím důvod, proč nehrát dál. Musí ale u toho být zdraví a forma."
Anebo: "Nedávno jsem si uvědomil, že naposledy jsem byl s klukama na ledě na konci října. Nepočítám desetiminutové fáze, kdy jsem přišel na led, ale nemohl jsem nohu pořádně zatížit a raději jsem kluziště opustil," připomene s dovětkem, jak moc se těšil na hokejovou partu.
Slova o radosti z hokeje jsou u něj ale stejně častá jako černé myšlenky na konec kariéry: "Jednou k tomu stejně dojde. Pokud už bych nemohl být tím hráčem, kterým jsem vždy býval nebo kterým jsem chtěl být, tak nemá cenu dál hrát. Pokud je proti zdraví, tak už se pak nedá nic dělat," posteskl si. A myšlenky na důchod? Přemýšlel už, co pak? "Ne," uzavírá rázně.
Ručinský se podobně jako valná část veteránů na sklonku kariéry dostal do fáze, kdy si osobní mety nedává. "Pro mě je důležité něco vyhrát s týmem, moje osobní statistiky mě už nezajímají. Na Spartě jsou vždycky cíle nejvyšší, ale uvidíme jak budeme trénovat a hlavně jak budeme hrát," nechtělo se Ručinskému předjímat.
