Kapitán HC Hamé v pátek sehraje už 701. utkání. O tom, na jakém čísle se nakonec zastaví jeho kariéra, zatím nepřemýšlí. Ovšem hokejové nadšení ho neopouští.
„Jdu sezonu od sezony. Plánovat dopředu už v mém věku nemá smysl,“ poznamenal pětatřicetiletý Okál.
Zkuste prozradit svůj recept na hokejovou dlouhověkost.
Každý hokejista to má asi v sobě. Někdo skončí dřív, někdo později. Hlavně musíš být zdravý a musíš mít chuť do hokeje.
Napadlo vás v úvodu kariéry, že se prosadíte mezi rekordmany?
Ani náhodou. Když jsem byl na vojně, tak jsem si přál, abych ve Zlíně hrál extraligu. Říkal jsem si, že bych mohl deset roků vydržet, to se mi podařilo. Jsem rád, že jsem to doklepal až dodnes. Končit se ještě nechystám, snad vydržím co nejdýl.
Kladete si cíl, kolik zápasů byste chtěl ještě odehrát? Zvládnout třeba další stovku?
Nic nebudu plánovat. Budu se snažit hrát dobře, abych byl platný pro mančaft. Už jsem chtěl končit před třemi lety, kdy se nám nedařilo, ale pak jsem to zavrhl.
Po zisku historického titulu v roce 2004 jste o konci kariéry za zvuku fanfár nepřemýšlel?
Ne, naopak jsem začal mít další chuť do hokeje. Jsem rád, že jsem se titulu vůbec dočkal. Navíc doma ve Zlíně. Myslel jsem, že už to nedokážu, nakonec se mi splnil sen.
Kromě vojenské služby v Topolčanech jste celou kariéru strávil ve Zlíně. Nikdy jste netoužil po tom zkusit to jinde?
Nějaké náznaky se objevily tuším v roce 1995, kdy jsem to zkoušel v reprezentaci. Byla možnost jít do Finska, ale byl jsem tehdy pod smlouvou, takže se nic neuskutečnilo. Pak jsem podepsal nový kontrakt a o zahraničí nepřemýšlel.
Nemrzí vás to?
Na jednu stranu mrzí. Mohl jsem mít víc zkušeností, víc toho poznat. Na druhou stranu jsem celkem pohodlný, takže jsem rád, že nemusím nikde cestovat. Ve Zlíně jsem maximálně spokojený, nic mi tady nechybí.
Díky tomu, že jste celou kariéru strávil v mateřském klubu, jste také zažil všechny největší úspěchy...
Byly tu dobré časy i špatné, ale člověk si pamatuje ty dobré. Slavil jsem titul, byli jsme druzí, třetí. Byly to super chvíle, nemám si na co stěžovat. Doufám, že to nekončí a ještě něco prožiju.
Ve Zlíně jste odehrál už 700 zápasů. Vzpomínáte na některý z nich víc než na jiné?
Samozřejmě rád vzpomínám na vítězné finále se Slavií. A taky na jeden zápas, kdy jsem hrál s bráchou Zdeňkem. On tehdy vstřelil tři góly, já dva, to bylo takové pikantní. Pak jsme chodili celí načepýření.
A na nějaký výjimečný gól si vzpomenete?
Moc si je nepamatuju. Vím jen, že byly pěkné, náhodné i kuriózní, ale to je vše.
Který okamžik své zlínské kariéry považujete za nejhorší?
Asi sezonu 2002/03, kdy jsme skončili na třináctém místě. Když se nedaří, nemáš ani chuť do hokeje. Každý byl naštvaný, v mužstvu nebyla dobrá parta. Byli jsme otrávení nejen v hokeji, ale i v životě.
Se kterým spoluhráčem jste si během 17 odehraných sezon na ledě nejvíc rozuměl?
Určitě s Petrem Čájánkem. Hráli jsme spolu asi šest roků, byli jsme na sebe zvyklí. To byla paráda, hráli jsme skoro naslepo. Nastupovali jsme v první lajně, hráli přesilovky, body se sbíraly celkem dobře. Rád taky vzpomínám na doby, kdy jsem hrával s bráchou. On byl levé křídlo, centři se mezi námi střídali.
Ještě v dobách federální soutěže nastupovali za Poprad tři bratři Turanové. Když jste se spolu utkali, vždy to skončilo nějakou šarvátkou. Jak na to vzpomínáte?
Byli vysocí, neměli moc velkou stabilitu, řezali jsme se pěkně. Nevím proč, ale proti Slovákům se to vždycky vyhecovalo. My jsme s bráchou drželi pospolu, nedali jsme se. Rád na to vzpomínám.
Byl jste podobně nabroušený ještě na nějakého jiného protihráče?
Pokaždé to byl někdo jiný. Protihráče, po němž bych šel, jsem si nevybíral. Bylo mi to jedno. Ze začátku kariéry jsem se chtěl prosadit, proto jsem hrál tvrdě a řezal to. Nebyl jsem velký technik.
Ovšem dnes už jste na ledě mnohem klidnější...
Přišlo to s věkem. Tento styl hokeje je dost náročný, už tak nemůžu hrát. Dřív mi to bylo jedno. Udělal jsem bác a otřepal se, když mě někdo zboural, tak jsem se otřepal taky a jel dál. Ale dnes je to trošku těžší.
Bouřlivák jste byl nejen na ledě, ale také v soukromí. Jste dnes i mimo led klidnější?
Doufám, že už jsem se uklidnil. Někdy to bylo neúnosné. Byl jsem blázen, dělal jsem spoustu hloupostí. Věřím, že už je to pryč.
Aférou úvodních kol letošní sezony byl případ Lubina. Pardubický útočník přišel na trénink opilý. Stalo se to taky?
Samozřejmě, že se mi to stalo, dokonce i teď při působení Ernesta Bokroše. Ale to bylo v létě, bylo to celkem v klidu. V sezoně bych si nedovolil opít se nebo přijít ožralý na trénink. Ale dřív to šlo, klidně jsem přišel na trénink nametený. Byly to zkrátka takové roky, že se pilo a hrálo a všechno šlo.
Platil jste za to hodně pokut?
Nějaké velké nebyly, spíš jsem se jim vyhnul nebo jsem si to nějak odmakal.
Kariéru jste si zpestřil také reprezentačními starty. V národním týmu jste odehrál deset zápasů. Nemrzí vás, že jich nebylo víc?
Vždycky jsem byl na hraně. Párkrát jsem se tam dostal, ale větší šance nepřišla. Asi jsem na to neměl. Potácel jsem se ve čtvrté lajně a sem tam vyskočil. Ale jsem rád, že jsem si to vyzkoušel. Navíc jsem vstřelil jeden gól, bylo to dokonce ve Zlíně.
V rodném klubu patříte mezi hrající legendy. Vzpomenete si, jak dlouho působíte ve funkci kapitána?
Snad sedm roků. Přebral jsem to po Polcarovi, bylo to ještě za trenéra Valáška. Od té doby mi to zůstalo. Letos už jsem si říkal, že by to chtělo změnu, že by kapitána mohl dělat nějaký jiný odchovanec. Ale nakonec to padlo zase na mě.
Někteří hokejisté nechtějí být kapitánem, protože je to omezuje. Vám to nevadí?
Už jsem si na to zvykl. V našem týmu každý ví, co má dělat. Stejně toho nemám moc na starosti, jen komunikaci s rozhodčím a trenérem.
Kde berete motivaci pro každodenní náročný trénink?
Vidím ji v tom, že když skončím s hokejem, tak nemám co dělat. Budu chtít vydržet co nejdéle. Nedovedu si představit, co bych dělal kromě hokeje.
Jste přece spolumajitelem známé a oblíbené restaurace...
Až skončím s hokejem, určitě budu muset začít něco dělat. Kromě hospody mám další aktivity. Uvidíme, jak to dopadne.
Trénovat by vás nebavilo?
Do toho se mi moc nechce, možná časem. Až skončím s hokejem, chtěl bych si odpočinout, mít volno, popřemýšlet co a jak dál. Ale možná to časem přijde.
Existují chvíle, kdy se vám do hokeje nechce?
Určitě. Přestává mě bavit cestování, jsem po zápase rozlámaný a trošku mi trvá, než se dám dohromady. Ale samozřejmě se z toho vždycky otřepu. Hokej mě stále baví.
Hokej je nejoblíbenějším sportem ve Zlíně. Jak se srovnáváte s popularitou?
Někdy se s ní setkávám, ale není to takový humbuk jako u Čajánka. Hodně lidí mě zná, ale že bych byl hvězda, to nepociťuju. Nijak mě to nezatěžuje, nepotřebuju se někde ukazovat.
Zlínská sestava se v létě výrazně změnila, přesto se stále držíte na špici extraligové tabulky. Na jaký výsledek můžete letos dosáhnout?
Rozběhli jsme to parádně a doufám, že nám to vydrží. V play-off se může stát cokoliv. Pokud budeme zdraví, mít štěstí a parádně nám zachytá gólman, můžeme znovu vyhrát. Ale taky můžeme vypadnout v prvním kole.
Miroslav Okál
 Zlínský kapitán Miroslav Okál přejímá od předsedy hokejového svazu Karla Guta pohár pro mistry |
