Od března 2011 kariéra hokejového veterána nabrala nečekaný směr. Po záchraně extraligy se ze šatny Komety přestěhoval o patro výš do kanceláře. Brzy ale pochopil, že jeho místo je ještě na ledě.
Po šesti letech ve slovenské extralize, kde dlouhodobě patřil k nejproduktivnějším útočníkům celé soutěže, se vrátil do Brna. „Je to jako z říše snů,“ rozněžní se Brabenec. „Pomohly tomu zranění kluků a další okolnosti, které bych nechtěl víc rozebírat.“
Dobrá, zůstaňme u hokeje. Nebojíte se ve 40 letech téhle výzvy?
Nebojím. Kdybych se bál, nemá cenu se vracet. Určitě se najdou škarohlídi, co to nepřejí mně, Liborovi (Zábranskému, šéfovi klubu – pozn. red.) ani Kometě, ale na ty se nemůžu dívat. Doufám, že zůstali i lidé, kteří mi přejí. Libor asi ví, co ve mně je, jestli na to mám, nebo ne. Asi by neriskoval, kdyby si myslel, že jsem nějaký ocas, co to nezvládne. Fyzicky, herně a rychlostně na to pořád mám. Nebudu v soutěži asi nejrychlejší, to si nebudeme nalhávat. Ale můžu to nahradit rozumem, snad něco vymyslím i rukama. Není to vždycky o jednom hráči, ale o celé lajně. Proto třeba Jarda Jágr je tam, kde je. Má kolem sebe mladé, kvalitní a bruslivé spoluhráče. Sám by to taky neuhrál. Vždycky je to o kompaktnosti, o chemii, jak se složí lajna a celý mančaft.
Jak vypadaly první náznaky, že byste se mohl vrátit do Brna?
Měl jsem nějaké rodinné trable, zkoušel jsem to řešit a tak nějak se to upeklo. Bylo to narychlo, sehrály tam roli okolnosti, zranění v Kometě a všechno kolem. Jsem strašně vděčný Novým Zámkům, že mi umožnily si ještě zkusit tuhle štaci.
Dodá nám klid, věří trenérPět let válel ve Zvolenu, letošní sezonu odehrál Kamil Brabenec v Nových Zámcích. Co od něj očekávají v Kometě? „Hovoří pro něj zkušenosti. Do mužstva vnese klid. Byli jsme aktivnější, měli spoustu střel, ale ve finální fázi nám klid chyběl,“ poznamenal brněnský trenér Kamil Pokorný. Na tréninku se 40letý matador objevil v lajně s Vojtěchem Němcem a Kanaďanem Alexandrem Malletem. „Alex je na tom velmi dobře fyzicky, výborně bruslí, ale je i do kombinace. Vojta je typ jako já – ručičky, hračička,“ líčil Brabenec. „Asi to nebudeme bourat, ale od toho tam budou jiní.“ |
Klub vám zároveň vyřídil i střídavé starty v prvoligové Třebíči.
Když jsme se s Liborem bavili, ptal se mě, jestli bych tuhle roli přijal. Odpověděl jsem, že určitě, hlavní je pro mě být doma. Třebíč je kousek, dá se tam jet na otočku, což by ze Slovenska nešlo praktikovat. A když budu pro Kometu platný tím, že dohlédnu a pomůžu brněnským hráčům v Třebíči, rád to udělám. Pomůžu klukům i Liborovi a sám nevypadnu z herního rytmu. Až se vrátí kluci, kteří jsou teď zranění, na led, kádr bude našlapaný, takže počítám se vším. Nejsem ješitný nebo uražený, když vypadnu ze sestavy. Ale samozřejmě udělám všechno pro to, abych zůstal v A-týmu, to je můj cíl.
Jak jste se za šest let hokejově změnil?
Fíha, nevím... (usměje se) Nechci, aby to vyznělo egoisticky, ale na Slovensku to na mně, dá se říct, stálo. Nedělal jsem si, co bych chtěl, ale trenéři se mnou složení lajn hodně konzultovali. Mohl jsem si dovolit celkem hodně, na ledě jsem si najížděl, kam jsem chtěl, a snažil se pomáhat mladým klukům, kteří hráli se mnou v útoku. Teda doufám, že jsem jim trošku ve vývoji pomáhal. (usměje se) Měl jsem funkci takového mentora – někdy pomoct, někdy zjebat, někdy je pochválit a poradit jim i věci mimo led. Dneska jsou někteří mladí pracovití, někteří si vyloženě myslí, že to půjde samo, a musí se popostrčit. A je jen dobře, když to vidí u starých. Ti už nejdou na pivo, jak to bylo za našich let, ale jdou ještě pracovat. Jenom tím budou postupovat dál.
I Kometa se za ty roky proměnila. Už nehraje o záchranu, v Brně se sní o titulu.
Mančaft je složený velmi dobře. Vrátí se zranění kluci, kteří jsou tahouni – Špenát, Zaťa, Vincek (Erat, Zaťovič, Vincour). Teď přišel i Kuba Krejčík z KHL. Mančaft je silný a ambice jsou nejvyšší. Play-off je ale specifická soutěž, do které se nejdřív musíme dostat. Pokud možno z pozice do šestého místa.
Asi si nevyčítáte, že jste rozhodnutí skončit s vrcholovým hokejem přehodnotil, že?
Jasně že ne. Už v Brně, když jsem byl rozhodnutý, že skončím, mi spousta starších kluků – třeba Michal Konečný – říkalo, jestli to není brzo a ať raději hraju, co můžu. Za tři měsíce jsem mu dal za pravdu. Práce nahoře mě naplňovala a bylo to super (Brabenec krátce dělal v Kometě obchodního manažera – pozn. red.), ale když jsem koukal na led, jak kluci trénovali, svrběly mě ruce a nohy. Říkal jsem si, že něco je špatně. S Liborem jsme se domluvili, že půjdu ještě hrát, protože nešlo stíhat mít tuhle funkci a ještě k tomu hrát třeba třetí ligu. Když něco budu dělat, tak naplno. A dokud jsem zdravý, baví mě to a je zájem, chci hrát co nejdéle.
Takže na druhý a definitivní hokejový konec nyní nemyslíte?
Doufám, že ještě ukážu, že na to ještě fyzicky mám. Cítím se strašně dobře, zhruba ve čtyřiatřiceti pětatřiceti jsem začal trénovat trošku jinak a paradoxně se cítím lépe než ve dvaatřiceti. Fyzicky s tím problém nemám a uvidím, jak budou chtít kluby – Kometa nebo někde jinde, to je fuk. Chci se živit hokejem, dokud to bude možné.
Co jste změnil v tréninku?
Trošku víc jsem začal pracovat se svým tělem. Dřív jsem byl lehkovážný, že to jde samo, a ono to samo nejde. Tělo si o to po třicítce řekne, věnuju se mu daleko víc přes léto i po každém tréninku. Na Slovensku jsem zavíral šatnu, chodil jsem po masérech, po lidech, co perou prádlo. Odcházel jsem poslední, odpoledne a večer jsem chodil znovu trénovat, potkával jsem se i s nějakýma dalšíma klukama z týmu, to je ten správný přístup. A k tomu samozřejmě větší regenerace.
A jak jste se sžil s rolí mentora?
Nemůžu tady přijít a hned rozhodovat, to vůbec. Přišel jsem s pokorou, kouknu se, a když bude chtít někdo něco poradit nebo budu cítit, že můžu poradit, řeknu to. Ne stylem, že mu nadám, ale spíš povím: „Hele, zkus to dělat takhle. Je to pro tebe, potažmo pro klub lepší. Zkus se na to soustředit.“ Pak jde o toho kluka, jestli je tomu nakloněný. Buď to vezme, nebo si pomyslí, že mu starej blbec nemá co říkat. Většinou jsou kluci strašně šikovní, a když už se dostanou tak daleko, tak vědí, co chtějí.
