Následuje tak Františka Kučeru a Pavla Pateru, kteří národnímu mužstvu zamávali nedávno. „Mám rozhodnutí, ale teď ho nepovím. Uvidíme zítra,“ řekl Vykoukal ještě v sobotu po potupné porážce od Švédska.
Tu myšlenku v sobě nosil dlouho. Váhal, kdy ji má oznámit. Nejprve se chtěl svěřit trenérovi Slavomíru Lenerovi. Hodlal se rozloučit důstojně, ze své vlastní vůle.
„Vždycky jsem si přál uzavřít ten příběh sám. Nerad bych skončil tak, že by mi přestaly chodit pozvánky,“ pravil.
Vykoukal proslul jako nikterak mohutný, avšak rychlý, chytrý a tvořivý bek s přehledem, citem pro přihrávku, pohotovou a tvrdou střelou. Angličtí komentátoři na stanici Eurosport mívali trable s jeho příjmením, jež krkolomně vyslovovali Vájkukl.
Pochází z Olomouce, ale v domácí lize hrál za Spartu. Působil i v nižších zámořských ligách, ve Švédsku a od podzimu 1998 si na živobytí vydělává ve Finsku. V reprezentaci se prvně objevil před patnácti lety pod koučem Pavlem Wohlem v přípravě proti Švédům v Göteborgu.
|
Jiří Vykoukal |
|
přezdívaný Bača |
V paměti mu uvízly vzpomínky na olympiádu v Lillehammeru, dva tituly mistra světa. „A taky na Švédské hry 1994, které mi parádně vyšly,“ říká. „Mám ten turnaj rád, i proto jsem se chtěl rozloučit tady.“
Jeho tělo hlásí opotřebovanost pokročilého stupně. Před časem ho trýznila bolest v tříslech. Vykoukal navíc projevil neobvyklý smysl pro sebekritiku: „Moje role v nároďáku vyprchává. A šampionát? Vždyť já se nemám o co prát! Cítím, že šance pro mě zkrátka není.“
Po nedělní výhře jeho tvář zářila, odporoučel se vskutku hrdě. „Jsem strašně rád, že to mám za sebou,“ vydechl. „A moc mě těší, že jsme vyhráli. Teď už se budu soustředit hlavně na angažmá v TPS Turku.“
