Nepředstavujte si to tak, že se vybraný člověk o přestávce zvedne a začne na ostatní hulákat, aby je motivoval. Na to má kolem sebe příliš dobré hráče. Vážně to není tak důležitá volba.
V národním týmu se po čase zase setkávám s Jardou Jágrem. Jsme kamarádi. Během sezony si zavoláme, občas se sejdeme. Jsem rád, že ho vidím. Když teď ale sedíme u kafe, nejsme jen ve dvou. Jdeme s týmem.
To je důležité. Naše síla je v tom, že držíme jako tým spolu. Zní to jako klišé, ale tým je teď pro každého z nás rodina.
A co naše skutečné rodiny? Když je šampionát někde v cizině, musíte si na nějaký čas zvyknout být bez ní. I když se letos hraje v Praze, neznamená to, že máme na své blízké fůru času.
Ono totiž ani není jisté, jestli hráči blízkost rodiny pomáhá. Někomu ano, jinému ne. Já jsem něco mezi. Udělám pro úspěch všechno. Mám čtyřměsíční holčičku, taky bych ji chtěl vidět častěji. Ovšem až půjde do tuhého, budu samozřejmě s týmem.
Když už jsem se zmínil o své dceři, musím se pochválit. Přebalování a podobné záležitosti mi vůbec nedělají problém. Agáta mi dělá radost, je to moc hodné dítě. Jen v Americe mě občas probudila uprostřed noci, to když měla hlad.
Při přeletu do Česka nám ale nechtěně přidělala starosti. Museli jsme jí narychlo sehnat pas. Dostali jsme ho den před odletem. Byl americký. To abychom vůbec mohli odcestovat. Český jí pořídíme až tady.
