Na ledě zůstal do poslední možné chvíle, v bílém dresu s logem indiána na prsou. Propocený a zadýchaný si pak sedl na trestnou lavici a odpovídal novinářům.
"Jsem vlastně poprvé ve výstroji, každý pocit je znát. Bylo to docela ostrý, ale mohlo to být ještě horší. A věřím, že se to bude jen zlepšovat," popisoval obránce Jiří Vykoukal první trénink s extraligovou Plzní.
V létě, kdy jste dokončil sezonu v Českých Budějovicích, jste zvažoval konec kariéry. To se změnilo. Chyběl vám hokej tak moc?
Popravdě, zpočátku ani ne. Ale když člověk skončí, hledá, co bude dál. K tomu jsem se pořád fyzicky udržoval. Věděl jsem, že když ještě budu hrát, už ne na celou sezonu. Že bych mohl naskočit tak na půl sezony, od listopadu.
A pak se ozvala Plzeň?
Nejen Plzeň. Až jsem byl překvapený, že zájem byl z více stran. Potěšilo mě to. V kontaktu jsem byl i s Budějovicemi, kde jsem hrál minulou sezonu. Ale v tu dobu byly první, v takovou chvíli není ideální přijít do rozjetého mužstva.
Přemlouval vás víc Martin Straka, nebo trenér Jelínek, kterého jste znal ještě ze Sparty?
V kontaktu jsme byli nejdřív přes Mariana Jelínka. Už na konci minulé sezony se poptával, jak to se mnou vypadá, protože tady končil Bóža Modrý. Říkal jsem mu, že začátek sezony určitě hrát nebudu. Ale že si případně dáme vědět v průběhu podzimu.
A teď je domluva jaká?
Je to začátek, nic víc. Budu tady trénovat během reprezentační přestávky. Pak si sedneme a řekneme, co dál. Já nikde nejsem vázaný, tím je to jednodušší. Myslím, že za 10 dnů budeme moudřejší. Uvidíme, jak to se mnou bude vypadat na ledě. Je něco jiného jezdit doma na kole nebo chodit do posilovny a pak vyrazit na led.
I Plzeň má vysoké ambice. Je i to pro vás nová motivace?
Samozřejmě. Plzeň ambice má. Ale má je hodně dalších týmů, extraliga je tak vyrovnaná, že za deset kol se pořadí může úplně promíchat. Znám tady trenéra Jelínka, Martina a další kluky. A hrál jsem v Plzni často jako soupeř. Takže dobře vím, jaká je tady atmosféra.
Povídejte.
Můžu říct, že nikde jinde jsem nehrál před takovou kulisou. Ve velkých halách to ožije při derby, pak při play-off. Ale tady byla atmosféra nádherná i kdykoliv v základní části, těšil jsem se sem. To nikde jinde není. I tohle je lákavé.
Co když se tenhle pokus nepovede? Poznáte sám, že to není ono?
Když budu vidět, že je to špatné, Martinovi to určitě řeknu. Stejně tak vím, že on řekne na rovinu mně, když to nepůjde. Já nehraju o žádnou smlouvu na příští rok. Hraju o to, že v Plzni vidím šanci ještě něčeho dosáhnout, i proto to chci zkusit. Budu se snažit, abych zapadl, pomohl co nejvíc. Na pár týdnů, na měsíc, možná déle.
A pak už přijde definitivní konec kariéry?
Můžu říct, že ten přechod do normálního života vážně není jednoduchý. Každý kluk by si měl ohromně vážit toho, že hokej může hrát na takové úrovni. A měl by tomu dávat sto procent. Kariéra uteče strašně rychle. Pak to skončí a jen koukáte...
Máte toho za sebou spoustu. Trenérská dráha vás neláká?
Právě, že takové ambice nemám. Pak to není jednoduché. Říkám znovu, ať ti mladí kluci hokeji dávají maximum, ať na ledě umřou. Protože pak to skončí a sedíte doma na zadku, chodíte do posilovny a šlapete na kole, vozíte děti do školy... a co dál?
Realita české ligy je daná. Hrají v ní veteráni a pak mladí kluci na začátku kariéry.
Ano, střední generace je pryč. V cizině, po Evropě nebo v NHL. Ale naštěstí už se trochu umlčely hlasy, že my staří zacláníme, že už nemáme hokeji a mladým co dát.
Je to tím, že takoví hráči se pořád prosazují?
Třeba Petr Nedvěd je ve čtyřiceti znovu v reprezentaci, vede bodování extraligy. A za to jsem moc rád. Martin Straka, Petr Ton, Jirka Burger, Petr Nedvěd a další... Právě tihle kluci si moc váží toho, že hokej ještě mohou hrát. Mají skvělý přístup, mladí si od nich mají pořád co vzít.
I vy jste letos oslavil čtyřicítku...
Já se na ten věk necítím. Je to pořád o tom, jak se dokážete na zápas připravit a co tomu obětujete. A myslím, že kolikrát čtyřicetiletý veterán tomu obětuje daleko víc než dvacetiletý kluk.
