Obec Plav v posledních letech proslavuje triatlonista Jan Řehula.
Odtud pocházejí také Robovi. Měli zde mlýn, který v restituci v 90. letech minulého století dostali zpět a dnes zde mají firmu na mísení krmiv pro dobytek.
Objevil ho Polda Vávra
František Rob se šel učit na jemného mechanika do Trhových Svinů. A když se hrálo mezi učilišti, Polda Vávra z hlubockého si ho všiml.
Aby ne, František dal i osm branek. „Porazil nás sám,“ hlásil populární Polda Slavoji.
Tehdy to byl Slavoj, později třeba Motor, dnes HC České Budějovice.
A v tom se objevil útok mladíků Rob, Maxa, Šembera. „Začali jsme trénovat s áčkem,“ vypráví dál František Rob. Jeho hokejová kariéra tehdy začala být vážnou. Kondici na hokej měl. Z domova na kole a zpátky taky, v létě hrál ve Slavoji fotbal.
Ale hokej mu šel lépe. Dostal se do národního týmu tehdy ještě na roky neděleného dorostu. Poznal tam známý kladenský útok Wimmer, Karas, Lidický a další hráče.
Jedním z nich byl třeba 'Brambor' Jaroslav Jiřík, později první český vyslanec do NHL.
Díky vojně se českobudějovický útok rozpadl. Šembera šel do Jihlavy a Rob do Litoměřic. Ty hrály druhou ligu a žádná sláva to nebyla.
Ale sešla se tam generace, která Litoměřice zvedla mezi elitu. Kokš, Maršík, Kašťák, velitelem čety byl Stanislav Neveselý, časem i kouč národního týmu. Později se zde objevil i současný českobudějovický trenér Václav Červený.
„První ligu jsem si tam ale zahrát nestihl,“ připomíná František Rob.
Vrátil se do Českých Budějovic a tady se nejvyšší soutěže dočkal, také Jihočeši postoupili. V sestavě měli jména Buřič, Hajšman, Hönig, Petr Turek, Španinger, Lidral, který také reprezentoval, v brance další z legend Vodičku.
„Vzorem pro mě byl Vlasta Hajšman,“ říká František Rob. „Tehdy končil a já jsem začínal. Byl výtečný bruslař.“ V roce 1958 v Českých Budějovicích vyhořel zimní stadion.
„Když jsme přišli v šedesátém roce po vojně domů, byl tu jen skelet.“ V roce 1962 se hala znovu zastřešovala.
Udolali i Slovan
A první zápas nové sezony hráli Jihočeši v lize proti Slovanu Bratislava. Golonka, Starší, Černický a další reprezentanti. Před 10 400 platícími diváky Jihočeši zvítězili 2:1. Jeden gól dal i Rob, který hrál vedle Maxy a Wabnegera z Plzně. Ten se však brzy vrátil domů. A hrál také na vojně v Litoměřicích.
„Tenkrát nebyly rozcvičky na ledě,“ líčí dál Jihočech. Kdo se rozcvičil, byl rozcvičený. Třeba udělal několik dřepů v šatně, nebo se jen tak protáhl cestou na led.
Výtečné výsledky Českých Budějovic znamenaly další historickou událost. V sezoně 1961/62 skončily v nejvyšší soutěži pátí, to byla slušná senzace.
Mužstvo se za odměnu mohlo vydat na zájezd do Rakouska a Itálie. „To bylo něco. Mluvili jsme o tom ještě po třech letech.“ Na zájezd do kapitalistických zemí se začátkem 60. let 20. století hned tak nejezdilo.
Jenže Františku Robovi v Klagenfurtu zlomili klíční kost a sezonu nedohrál. Zranění pak bylo více. Vyhřezlé ploténky si vyžádaly v tehdejší době náročnou operaci a pomohly k tomu, že František Rob s hokejem končil už v sedmadvaceti.
I proto dnes pravidelně po ránu cvičí, tak půl hodiny. Když tehdy končil, byli už v mužstvu Karel Pražák nebo Václav Mařík, nová generace hráčů.
Syna Luboše přivedl otcův vzor k hokeji. Ale František Rob z hokejového syna zpočátku velkou radost neměl. „Věděl jsem, co to obnáší a jak to bolí,“ poznamenal. Častěji Luboše na zimní stadion vodila maminka Marie nebo babička.
Luboš Rob začínal dost pozdě, v osmi letech. „Ale měl obrovskou vůli. Byl sice jedináček, ale nebyl rozmazlený.“ Luboš začínal společně s Jaroslavem Modrým nebo dalším známým bekem Šedým. A ti už byli kde, když se vedle nich malý Rob postavil na brusle.
„Přejeli celé hřiště a Luboš byl teprve v prostředku,“ vybavuje si maminka Marie Robová. „Říkal jsem si, tak si tady kluk zabruslí, naučí se to, zjistí, že to dál nejde, a zase skončí,“ přemítal tehdy otec Rob.
U trenéra 'Dandy' Vožického se přimluvil. „Nech ho tam, von toho časem nechá sám.“ A spletl se. Za tři roky už byl Luboš Rob s Romanem Horákem tahounem týmu žáků. Obstarávali střelbu.
Někdy v té době trénoval František Rob dorostence. Z jeho svěřenců se nejvíce, do reprezentace, prosadili Kolda a Suchánek. Hokeji vyučoval i současného generálního manažera klubu Jaroslava Pařízka, Jaroslava Davida nebo obrovský talent Mandu, Loška, Milana Krále.
„Byli to chytří kluci a chtěli mít školy,“ podotkl. Proto přecházeli hokejisté - studenti často do Slavie Praha, kde ve druhé lize stačili a přitom vystudovali na diplomy.
Roste nový střelec
Dnes se František Rob chodí na hokej dívat. Je mu 64 let. Může ho těšit, že vnuk Luboš je také šikovný. Ve druhé třídě už byl v minulé sezoně nejlepším střelcem týmu.
Má výhodu, je z hokejové rodiny z obou stran. Maminka je dcerou Jaroslava Pouzara, dalšího kanonýra z českobudějovického klubu.
„Odjakživa jsme si schovávali noviny. Když něco psali o mně, vystříhával mi články tatínek,“ vzpomíná dál František Rob. Sám dokázal shromáždit téměř kompletní sbírku časopisu Stadion. Od začátku, kdy vycházel, po nedávné poslední ročníky.
„Historie sportu mě vždycky zajímala,“ dodal.
Jeden smutný den
Černým dnem pro Robovy byl 8. červen roku 1990. Jejich syn Luboš se vracel z Trenčína domů. Na dálnici museli zastavit. A nadějného hráče smetl jeden ze dvou dánských kamionů.
Odhodil ho ze silnice daleko do lesa. Až odtud se dovolal pomoci. Měl vážně poraněné koleno.
Luboš Rob se z problémů dostal, byť mu lékaři nejdříve ze všeho dávali naději, že snad chodit bude.
„Zase ukázal tu svou velkou vůli,“ říká otec František Rob. Syn Luboš byl draftovaný do NY Rangers, ale NHL kvůli zranění nikdy neokusil. I tak posunul pomyslnou hokejovou laťku výš. Stačí říci Rob a všichni vědí, že řeč bude opět o hokeji.
