Kdyby ve čtvrtek náhle procitl Ivan Hlinka, asi by se zděsil, stejně jako další legendy, které svým kumštem kdysi vynesly český hokej do světové špičky a desetiletí ho v ní držely.
Zdaleka nejde jen o porážku juniorského národního týmu ve čtvrtfinále šampionátu se Švédskem 0:5. Hlinku by zarazily už předzápasové plány jeho mladých krajanů, kteří se chystali „rozbíjet kombinace soupeře“. Slibovali si, že Švédy „rozhodí tvrdou hrou do těla“.
Cože? Národ Zábrodského, Nedomanského, Pospíšila, Martince či Jágra jde na led bořit?! Aha...
MS hokejistů do 20 letSpeciální příloha iDNES.cz |
Mistr světa, litvínovská modla, kouč zlatých borců z Nagana, tvořivý centr a vůdčí typ by žasl, kdyby slyšel televizní komentátory velebit obranný val, oslavovat každý hit i zblokovanou střelu skoro jako gól.
Že mají hoši hrát hlavně jednoduše a přímočaře? V zemi, jejíž hokejová škola si vždy zakládala na nápaditosti, šikovnosti, narážečkách a kličkách? Vždyť právě na takovou primitivní taktiku proti jejím reprezentacím dříve spoléhali outsideři z NSR, Švýcarska nebo Finska.
Bože, jak hluboko jsme klesli!
Charizmatický šéf Hlinka zemřel po autonehodě v létě 2004, kdy zvolna končila nejnádhernější éra českého hokeje. Následoval úpadek. Potupný. Bolestný. Jenže mnozí jeho svědci už ho začali brát jako běžnou věc, jako přirozený pokles, na nějž naváže vzestup. Nebo nenaváže.
No a? Vždyť není úplně zle. Buďme vděčni za Pastrňáka a postupy do čtvrtfinále.
Tomáš Král
Slavomír Lener
Filip Pešán
Inteligentního chlapa Hlinku, jakmile by se v branži jen maličko rozkoukal, by však současný stav věcí musel naprosto šokovat.
Čtvrteční ostravská truchlohra je jen kusým odrazem veškerého dění na zdejších stadionech. Věčná neschopnost českých mužstev při vhazování. Nekázeň a hloupé fauly. Brutální rozdíly v bruslení a dalších dovednostech ve srovnání s mladými Švédy.
„Český hokej potřebuje jiné šéfy. Lepší. Váženější. Pracovitější. Vzdělanější. Nové Hlinky a Bukače.“ |
Vypadnutí ve čtvrtfinále přitom rozhodně není hlavní potíží. Mnohem palčivější než bídný výsledek je zoufalý nedostatek výrazných talentů v souboru, který před báječným domácím obecenstvem bojoval na hranici svých možností.
Mezi Němci, kteří se navzdory vítězství nad Čechy nakonec museli prát o udržení v elitní skupině, se najde několik budoucích hvězd mezinárodní úrovně - Seider, Stützle, Reichel, Bokk, Peterka.
Mezi chlapci kouče Varadi by se podobné naděje nalézaly jen těžko. A ještě by jich bylo o dost méně. A tak se zřejmě ani v následujících letech nepřihrne mocná nová vlna, která by v NHL, KHL a na šampionátech vrátila české škole čest.
Hlinku by po návratu mezi živé bezpochyby udivilo rekordně dlouhé čekání dvacítky i áčka na zisk jakékoliv světové medaile.
Těžko by chápal epochální šlendrián v mládežnických soutěžích i v extralize, kterou nyní zmítá pře o její uzavření uprostřed rozjetého ročníku. Nepotěšila by jej atmosféra mezi honorací, jejíž mnozí členové se navzájem neuznávají, nekomunikují spolu a pomlouvají se.
Napadla by jej řada otázek.
Proč se většina z generálů pouze drží svých výnosných židlí a přihlíží smutečnímu obřadu?
Proč svazoví i kluboví bossové často jenom cizopasí na úžasné hokejové tradici ve zdejších krajích a na fantastické oddanosti fanoušků?
Proč prezident Tomáš Král není schopen najmout do sportovního úseku elánem sršící odborníky s patřičnou morální autoritou?
Proč se nedávno angažovaný šéftrenér Filip Pešán tiše připojil k pohřebnímu průvodu, aniž spustil tolik potřebnou reformu krachující firmy na špičkové hráče?
Proč za neskromný plat alespoň nevnesl do prostředí nějakou pozitivní energii či nepředstavil zásadní a smysluplnou vizi?
Vždyť za sedm měsíců ani neobjel všechny velké kluby, aby se osobně seznámil s vesměs bídným stavem výchovy mládeže.
V Ostravě coby manažer dvacítky, což je jedna z nemála jeho funkcí, po vyřazení týmu odmítl mluvit s novináři. A kdo jiný než on, Král a jeho pobočník Slavomír Lener by se měli veřejnosti po opakovaných nezdarech zodpovídat?
Hlinkovi by v lednu bylo sedmdesát. Věčná škoda, že taková figura zmizela ze scény předčasně. Pravděpodobně by nyní dal za pravdu Luďku Bukačovi, se kterým se onehdy na lecčems neshodl.
Loni zesnulý Bukač vysvětlil příčiny zmaru někdejší národní chlouby v knize Moje hokejové století, která by se pro hráče, trenéry i manažery měla stát povinnou četbou.
Luděk Bukač
Ivan Hlinka.
Před svědomitou prací a sportovními cíli dostávají přednost obchodní potřeby a všemožné čachry. Lidem v klubech i na svazu chybí vzdělání, dobrá vůle, skutečný zájem o práci s dětmi.
Proto místo hbitého šplhání na světový vrchol dál sledujeme unylou tryznu. Proto Češi ve všech věkových kategoriích na velkých akcích zase a znovu troskotají.
Tentokrát by však mocipáni mohli narazit. Třeba už na červnové volební konferenci. Existují vlivné osobnosti, jimž současné nepořádky vadí a které si pohrávají s myšlenkou převzít zodpovědnost.
Český hokej potřebuje jiné šéfy. Lepší. Váženější. Povahově čistší. Pracovitější. Vzdělanější. Nové Hlinky a Bukače. Skutečné vůdce a kapacity.
Čím dříve, tím lépe.
