Ne, pohádková bytost 39letý centr vážně není. V kabině hokejových mistrů z Brna plní roli pokladníka, svačinkáře, nástěnkáře, organizátora, hecíře. A hlavně kapitána. Nic na tom se měnit nebude.
V mezisezonním informačním vakuu, kdy je o hokejové novinky mnohdy nouze, bylo pro brněnské fandy Čermákovo prodloužení kontraktu jednou z nejpříjemnějších zpráv posledních týdnů. „Po sezoně se cítím dobře, nejsem dobitý a hlavně – když je takový úspěch, chuť do hokeje je ještě větší,“ hlásí vůdce extraligových šampionů, kteří koncem května odstartovali suchou přípravu.
Jak vypadala vaše posezonní jednání v Kometě?
Debaty byly jednoduché, bavil jsem se s Liborem (Zábranským, šéfem Komety – pozn. aut.). Zeptal se mě, jestli mám chuť hrát. Já řekl, že jo. Plácli jsme si a neměli jsme co řešit. Šlo jen o to, jestli bude mít klub zájem.
Že chcete pokračovat, jste ostatně hlásil i pár chvil poté, co jste nad hlavu zvedl mistrovskou trofej. Nerozleželo se vám to pak v hlavě?
Vždycky je to o tom, jestli má člověk pocit, že ještě může být týmu prospěšný. Slýchávám, že v nejlepším se má přestat... Ale když je člověk zdravý, má chuť a je o něj zájem, měl by hrát. Nejde o věk. Pár let zpátky jsem takové myšlenky měl, když jsem si procházel zdravotními problémy. Teď se cítím fakt dobře.
Což je nezvyk oproti předchozím sezonám, že?
Nebyl jsem zhuntovaný a opotřebovaný, že bych potřeboval nějaké lázně. Po sezoně jsem často chodíval na nějaké operace, letos jsem to přežil ve zdraví.
Asi to nemůže být náhoda, že jste v sezoně nebyl tolik dobitý. Souhlasíte?
Člověk se musí přizpůsobit. Musí se víc udržovat, věnovat se stravě a vlastnímu tělu. Nemůžete jíst každý den svíčkovou. Co si dovolíte v pětadvaceti, nemůžete dělat v pětatřiceti. Musím lépe regenerovat, tělo lépe nachystat. Našel jsem si věci, které mně pomáhají, a nějakým způsobem to funguje.
Například?
Dřív jsem třeba hodně cvičil s činkami těžké váhy na nohy. Zjistil jsem, že jsem pak měl přetížená stehna a silné nohy, z čehož pramenily problémy se zády. Když máte hodně naposilované svaly na nohách, pánev se při bruslení dostává do takové blbé polohy, a proto mě bolely záda. S Mílou Pecou (kondiční trenér Komety – pozn. aut.) dělám cviky, které mě dostanou do správné polohy, a záda mě nebolí. Nejsou to nějaké velké vychytávky, je to proces, kterého se snažíme držet už od loňska.
Delší kariéru mají obecně techničtí hokejisté, jako jsou Jágr, Ručinský nebo Ton, než bouráci vašeho ražení.
Je pravda, že kdo hraje silový hokej, je víc dobouchaný a je víc náchylný na zranění. Je to ale individuální.
Něco jste ale ve hře změnit musel, ne?
Možná jo. Když někam dojedu a chci někoho trefit u mantinelu, on už tam není. (usměje se) Soubojů z mé strany ubývá třeba proto, že jsem tam pozdě. Každopádně styl člověk jen tak nezmění. Hokej se vyvíjí, je rychlejší, víc se bruslí, což pro mě není výhoda. Ale jak říká právě Jarda (Jágr): „Když chcete vydržet, musíte se taky přizpůsobit.“
Naopak vám v Kometě dál zůstává pozice lídra kabiny.
Určitě. Tohle je role, kterou bych měl plnit. Držet kabinu nějakým způsobem, aby vše fungovalo. Být prostředník mezi hráči a trenéry, utvářet dobré klima.
Máte nějakou fintu, která zaručeně zafunguje?
Je to o pocitu. Někdy není potřeba nic říkat – třeba v momentě před zápasem, kdy cítím, že je mužstvo nachystané. Někdy naopak cítím, že to není ono, snažím se hecovat a provokovat kluky, abychom se do toho dostali. Nebo když se to schyluje někam, kam nemá, je potřeba zakročit. Všechno ale musí být přiměřené, všeho moc škodí.
Okoukal jste tohle od někoho?
Tak bych to neřekl. Člověk vnímá osobnosti, se kterými hrál a setkal se s nimi. Snaží se od nich něco vzít. Můžete se něco naučit, ale vyloženě kopírovat nejde. V kabině bývá víc starších hráčů, různé věci řešíte společně. Se staršími si řeknete představu a jde o to, abyste to nasměrovali správným směrem.
Funkcí máte v hierarchii kabiny docela dost. Nevzdáte se nějaké? Třeba úlohy výběrčího pokut?
Nevím, přemýšlím, jestli to někomu svěřím, ale jak se říká: Člověk si všechno udělá nejlíp sám. Našel jsem si zástupce na pokladnu, ale Dodo (Martin Dočekal) si stěžoval, že mu nikdo peníze nechce dávat. Že prý se nejvíc všichni bojí mě.
Takže se neosvědčil?
Pomáhá v evidenci při platbách za fotky a články. Chtěl jsem ho zapojit, on jinak spíš týmem tak proplouval, vysedával u novin. Tak jsem mu řekl, že nebude jen vysedávat a že bude články zároveň vyhledávat.
Naopak dýdžeje jste po loňském odchodu Viléma Buriana nahradili. Písnička Raketou na Mars při mistrovské jízdě zněla často.
Tu už jsme měli dřív. Slyšeli jsme ji, tuším, v Okresním přeboru. Od té doby se písnička chytila i u nás. Byla trefná. Navíc se neoposlouchá, člověk ji může slyšet pořád. A to mluvím za sebe i za kluky. Ta se rozhodně měnit nebude.
