A tak v době, kdy všichni v hale vzdychali nad napětím líté bitvy, byl už hotový text do dalšího zápasového bulletinu PUK, počítalo se s výrobou akreditací a štáb s kamerou si „nabíral“ obrázky pro případné použití na obrazovou kostku, aby bylo v úterý v DRFG Areně čím bavit publikum.
Potřeba to už nebude, stejně jako rezervované časy na ledě pro úterní rozbruslení. Nicméně i ty k dispozici být musely.
Lepší být připraven než překvapen, říká se. S tímto přístupem Kometa nebude ojedinělým úkazem, pracovat systematicky je nezbytné. Nicméně v tomto případě to jako „oslí můstek“ k dokreslení, jak se v brněnském klubu k rozhodné fázi sezony přistupuje, slouží dobře.
Zůstat nohama na zemi a jít den ode dne byla vlastnost, která Kometu zdobila stejně jako forma na ledě. I v době nadšení, které ve městě zavládlo současně s tím, jak tým kráčel až do finále.
Bylo by přitažené za vlasy tvrdit, že se Kometa mohla v play off porazit jen sama. Nezdvořilé vůči jejím soupeřům. Nebyla to ořezávátka, která se vyřadila sama hned poté, co proti sobě uviděla modrobílé dresy. Přesto brněnská jízda za titulem vypadala neskutečně hladce.
Po čtvrtfinále jsem se brankáře Marka Čiliaka ptal, jak to v Kometě dělají, že je vědomí značné převahy neodvede od soustředění. Jak to, že šatna nepodlehne dojmu, že je neporazitelná, i když to v reálu skutečně tak vypadá.
Ohradil se hned: „K čemu by nám bylo, kdybychom si počítali, kolikrát za sebou nás nikdo neporazil? Příště to stejně zase začne od 0:0.“
Cesta do finále tak sice vypadala „suše“ a finálová výhra hladce, ale nebyla by takovou, kdyby mužstvo nevyložilo veškerý um na stůl. Kdyby se nevyždímalo, nešlo na krev. Kdyby euforii z dílčích výher pustilo ven a dávalo ji okázale najevo. Pak by k těm velkým a konečným Kometa možná ani nedošla.
